Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pořád máme náturu nevolníků, tvrdí režisér Jiří Menzel

  2:47aktualizováno  2:47
Prezidentem nebude, protože při kladení věnců by ho prý bolela záda, a když se nudí, klidně odejde z divadla středem uprostřed představení. Jiří Menzel, jeden z mála majitelů Oscara v Česku.

Jiří Menzel je režisér, scenárista, herec a také spisovatel. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Jiří Menzel prožívá šťastné období. Libuje si, že má klidný život v dobrých vztazích se svým okolím, rodinou a filmovým štábem, s nímž právě natáčí Sukničkáře. Komedie z operního zákulisí se objeví v kinech příští rok.

Pod operou si lidé představují mramorovou vážnost. Kde v ní chcete hledat legraci?
To, co z hlediště může vypadat jako mramorová vážnost, může být z druhé strany při práci na inscenaci i legrace. Trochu mi vždy v opeře vadila vážná strnulost a předstírání emocí. Zpěváci na mě na jevišti působili spíš jako hudební nástroje zaujaté svým zpěvem, a ne jako živí lidé zpívající pro živé lidi v hledišti.

Film má mít smysl

Jiří Menzel o své profesi

Když dělám film za tolik peněz, za které by se mohla postavit škola nebo malá nemocnice, musím zatraceně dobře vědět, že to nebudou vyhozené peníze. Věřím, že film má mít smysl, a ztrácí ho, pokud ho nemohou vidět lidé, mezi kterými žiju. Mé povolání je výsada, která zavazuje.

To snad vadí?
Mně ano. Když jsem dělal Dona Giovanniho pro českokrumlovskou letní scénu, chtěl jsem, aby se zpěváci u toho netvářili tragicky, jak byli zvyklí. Vždyť je to legrace, když nakonec svůdníka pošlou do pekla! Nechápal jsem tu inscenační tradici předvádět vše se smrtelnou vážností. Libreto Dona Giovanniho je hloupé jako u většiny oper, není třeba ho dohrávat. Důležitější je hudba a ta Mozartova je hravá, zpívat ji musí být potěšení.

Proto málokterá opera působí uvolněně?
Ano. Klišé, že operu je zapotřebí brát vážně, považuji za nesmysl, dramatické city přece obsahuje už muzika. Taky mi vadí, že na scéně vidím pěvce, kteří jsou zaujatí jen dokonalostí svého zpěvu, zpívají si pro sebe, soustředění na to, jak se to při korepeticích nadřeli. Vnímají jen dirigenta, někdy i své partnery na jevišti, ale diváky málokdy. Pak z výsledku čiší strojová umělost. Nemám rád přepjatou snahu o to, kdo bude nejlepší. Každé soutěžení v umění kazí radost z tvorby.

Kde se tedy v opeře rodí smích?
Nemusí to být jen smích. Mám rád, když je do představení zakletý úsměv. Když se smějete, rozsvítí se vám v hlavě. Stačí vtip, nebývalé spojení a je to tam. Prostě existují věci, které vám něco sdělí, aniž by to přímo vyslovily.

Kde byste ani vy nežertoval?
Tam, kde lidé trpí. Ale vážím si toho, když i trpící dovedou být nad věcí. Nesnáším uplakané filmy, laciný smutek pro smutek. Sám se opravdu vážným věcem vyhýbám, v tom jsem zbabělý, uznávám. A nemám rád filmy, které se v ošklivostech, surovostech a zvrácenostech vyžívají. Viděl jsem na festivalech v zahraničí spoustu hnusných filmů mladých tvůrců a těší mě, že u nás mí mladší kolegové dělají filmy, ze kterých je cítit úcta k lidským bytostem.

Z natáčení filmu Sukničkáři. Na fotografii Jiří Menzel a Libuše Šafránková

Z natáčení filmu Sukničkáři. Na fotografii Jiří Menzel a Libuše Šafránková

Na festivalech se nepředvádějí příběhy, nýbrž osobní ambice. Vy jste je snad neměl?
To je snad normální, když si neopeřenec myslí, že udělá díru do světa, ale u mne to netrvalo dlouho. Přihlásil jsem se na FAMU, abych mohl pracovat v televizi. Neměl jsem ambice a ani dost sebedůvěry, abych se cítil na celovečerní film. Moje maminka říkala, že umělec je ten, kdo se dá k umění proto, aby nemusel brzo ráno do fabriky. Když se tak koukám kolem sebe, vidím, že u mnoha z nás trefila hřebíček na hlavičku.

Ale v mládí je přece sklon k experimentům běžný. Vy jste vážně ani ve dvaceti nechtěl bořit staré zákony umění?
Brzo mne to přešlo. Poznal jsem na sobě, že to, čemu se říká experiment, vzniká z tvůrčí bezradnosti. Když se neví, jak na to, když se ony zákony umění neovládají, vzniká patvar dobrý pro studie teoretiků, ale v kinech nemůže uspět. Jsou tvůrci, kteří jsou pyšní na to, že nejsou komerční. To je hloupá pověra. Když dělám film za tolik peněz, za které by se mohla postavit škola nebo malá nemocnice, musím zatraceně dobře vědět, že to nebudou vyhozené peníze. Věřím, že film má mít smysl, a ztrácí ho, pokud ho nemohou vidět lidé, mezi kterými žiju. Mé povolání je výsada, která zavazuje. Když mám ten dar, že nemusím vstávat k ponku, že mohu dělat, co chci a co mě těší, pak si to musím zasloužit, musím to dělat pro někoho. Všichni Michelangelové, Chaplinové, Bachové tvořili pro někoho, pro adresáta, na zakázku. Dnes by se jim vynadalo do komerčních šmíráků.

Sukničkáři a natáčení

A co jako divák? Dovedete odejít třeba z divadla, kde si hrají na bezúčelnou avantgardu? Věra Chytilová třeba odkráčela z jistého představení se slovy - Už nemám čas ztrácet čas.
To je pěkný výrok, ale myslím, že to bylo moje představení Brouka v hlavě na Vinohradech. Z toho opravdu odešla. Ano, odcházím taky, když se nudím a nechci se dívat na bezúčelné exhibice. V takovém případě ostychem netrpím a prchám hodně hlasitě. Už jsem viděl v divadle nesmyslů dost!

Povídejte, co třeba?
Například kdysi v Moskvě Hamleta: skvěle obsazené, ale nebetyčně pitomé. Shodli jsme se tehdy s Nikitou Michalkovem, že kdo nemá ve svém oboru vzdělání, je nekulturní, necítí kontinuitu s tím, co vzniklo před ním, dělá hlouposti a považuje to za výraz svobody. Tak se může hrát Racek na severní točně nebo Hamlet třeba v ponorce. Bohužel tyhle schválnosti vyhánějí z divadel publikum, které pak chodí na hloupé muzikály.

Nejen snobské schválnosti, ale taky nejlevnější šmíra vyhání dneska lidi už i z kin. Co se změnilo?
Doba, v níž žijeme. Dříve si knihy nebo obrazy kupovali lidé bohatí a vzdělaní, tudíž kultivovaní. Teď je kultura demokratická, pro všechny, tedy i pro burany, a ztrácí svůj původní smysl. Poslání kultury je kultivovat. Neměla by být jen pro úzkou vrstvu. Jenže moderní umění na tu funkci rezignovalo, stává se světem samo pro sebe. Dělat módní "umění pro umění" je daleko snadnější. Můžete vystavit otřískaný pisoár jako výtvarný objekt. Můžete natočit osmihodinový film, v němž není nic jiného než pohled na spícího muže, a tvrdit, že to je nový pohled na lidskou existenci. Čím větší pitomost předkládáte, tím víc se musíte tvářit závažně a důstojně o ní říkat bláboly; každý se pak bojí přiznat, že mu to připadá nesmyslné, včetně odborníků.

Jiří Menzel na Postřižinských slavnostech v pivovaru Dalešice v červnu 2012

Jiří Menzel na Postřižinských slavnostech

Jiří Menzel z filmu Signál

Jiří Menzel z filmu Signál

Proč je "umění pro umění" snazší než umění sdělné?
Aby bylo umění sdělné, musí se to umět. Musí dodržet určitý řád, formu, která mu umožní dorozumění s divákem. Protože divák zná logicky jen to, co předcházelo. Každá novinka si musela svůj nástup odtrpět, ale pokud neměla návaznost, zahynula; ani o ní už nevíme. I v nejpůvodnější tvorbě je jistá kontinuita nutná. Čmárat, co vás napadne, nebo natočit film bez příběhu je naopak lehké a umět se to nemusí.

Máte dar výřečnosti, nelákala vás někdy politika?
Chraň pánbůh! Stát se politikem, na to nestačí mít jen dobré úmysly. Politiku má podle mě dělat člověk usilovný, trpělivý, houževnatý a na to já jsem moc pohodlný. Je to zvláštní. Když máte řídit autobus, musíte vyhovět mnoha testům. Řídit stát může naopak kdokoli. Stejný buran, jako je většina z nás.

Ani prezidentem jste nikdy nechtěl být? Michael Kocáb mi tvrdil, že o tom sníme úplně všichni.
V dětství jsem si říkal, že jako prezident bych si mohl denně dopřávat španělské ptáčky. A už dospělý jsem při jedné akci na Hradě ocenil, jak pěkný má prezident výhled na Prahu. Ale od chvíle, kdy tu není Václav Havel, myslím, že je prezidentská funkce zbytečná. Pokud by tu nebyl státník hodný toho jména jako de Gaulle nebo Churchill - alespoň já o nikom takovém nevím, pak by prezidentem měl být jen pokladač věnců a neměl by se motat do politiky.

Čili to neberete?
Na kladení věnců se necítím, bolí mne záda, takže se mnou na tu funkci nepočítejte. Možná by bylo hezké, kdyby příštím prezidentem byla osobnost, v níž by našli Češi skutečný vzor. Ovšem my se vzorů spíše zbavujeme, rádi na nich objevujeme lidské chyby, abychom se jim cítili rovni. Tak se píše, že Němcová byla na mužské, Masaryk na ženské, Smetana měl syfilis - tím si podrážíme velikány, strháváme je k sobě dolů. Což je slabina demokracie: jestliže jsme si všichni rovni, odmítáme příklad těch osobností, které jsou hodné následování.

Z natáčení filmu Sukničkáři. Na fotografii kameraman Jaromír Šofr, Jiří Menzel

Z natáčení filmu Sukničkáři. Na fotografii kameraman Jaromír Šofr, Jiří Menzel a Martin Huba

Ale proč tomu tak je?
Máme pořád náturu nevolníků, kteří utíkají od odpovědnosti, nechtějí za nic ručit, a to není jen vina komunismu: už za Rakouska se Čech škodolibě radoval, když podfoukl vrchnost. Takže se nedivme, je-li naše vláda složená z potomků nevolníků příkladem kolektivní nezodpovědnosti.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.