Je mu jedenadvacet, před kamerou stál poprvé v šestnácti, ale filmy miluje odmala. "Za ně jsem utratil nejvíc peněz. Dvakrát týdně jsem chodil do kina, za noc stihl na DVD klidně osm kousků - ale nikdo mě neučil, co je dobrý film a co špatný," říká Jiří Mádl, kterého fanynky v novém snímku Děti noci málem nepoznají.
Když jste se viděl na plátně coby uválený, umaštěný a uhrovitý Ubr, dotěrný oddaný nápadník nesnesitelné Ofky v podání Marthy Issové, byl to šok?
Ani ne, normálka. Věděl jsem, jak budu vypadat, vždyť já to přímo vyžadoval. Na maskérských a kostýmních zkouškách si mě fotili, takže jsem znal každý detail. A pořád jsem žádal - Jen přidejte! Ještě jsem navrhoval rovnátka, ale ta mi nepovolili.
Proč ne?
Chvíli trvá, než se v nich naučíte mluvit, zažila to Ester Geislerová ve Snowboarďácích. A hlavně už by byl Ubr přeplácaný.
Bylo pohodlné vypadat týdny málem jako bezdomovec, místo abyste trénoval svaly ve fitness?
Do fitka tedy nechodím, tam mě nikdo neuvidí, posilování jsem si užil na hokeji. A k té stylizaci: bylo pohodlné v tom hrát, ale nepohodlné pro civil. Jak říkal výstižně Javier Bardem o jedné své roli: Dostanu za to cenu, ale šest měsíců si nevrznu.
Na to se vás ptát nebudu, ale jak jste tedy trpěl v civilu?
Vždy po poslední klapce jsem si musel narazit čepici a doma si denně mýt navoskované vlasy. Uhry mi dělali umělé, ale měl jsem kupodivu tehdy i své vlastní.
Že byste se tak vžil do postavy? To vypadá na Stanislavského metodu prožívání.
Na Stanislavského nevěřím, ani nevím, jestli mám vůbec nějakou hereckou techniku. Asi to dělám instinktivně. Kdybych sám sebe obsadil, při čtených zkouškách bych se vyhodil. Ale na place je to jiné.
Ubr je zvláštní postava. Máte ho rád, litujete ho, nebo byste ho nejradši nakopl a popohnal?
Já bych kopl a popohnal Ofku. Dokážu s ní soucítit, ale nedivím se svému filmovému sokovi v lásce, že ji opustil. Ubr je mi sympatický, má humor, ale zdá se natolik zacílený na Ofku, že nenávidí všechny kluky. Ani se mnou by se asi nebavil.
Jeho naprosté zbožštění Ofky je vám zřejmě cizí?
Kdepak, zažil jsem to někdy v patnácti a chápu to. To je stav, kdy nejde jen o věrnost - ani na ulici se po jiné neohlédnete! Ale to bylo v patnácti, teď už mám nažito...
Už byste to nechtěl znovu zažít?
Chtěl.
S Issovou na plátně působíte důvěrně jako sourozenci. Je to věc souhry?
Podobnosti mezi námi asi existují, ale v sehranost nevěřím, na place se každý soustředí na sebe. Spíš to vyplyne z atmosféry, podpory, důvěry.
Takže si nejste tak blízcí, abyste si v noci volali o radu?
To ne, ale během natáčení jsme spolu opravdu hodně probírali věci kolem vztahů; třeba se to do filmu promítlo.
Kdo komu radil?
Ona mně, je přece starší!
Pražský Karlín, jenž ve filmu budí strach, dost lidí stále vnímá jako čtvrť zpustošenou povodněmi; jak jste ho viděl vy?
Já jsme původní Karlín nezažil, jsem v Praze čtyři roky, před povodněmi jsem znal tak Václavské náměstí. Při natáčení mi už připadal hodně nový, opravený. Ale je fakt, že nám říkali, ať si dáváme pozor, když jsme si šli v noci za roh odskočit.
Děti noci režírovala autorka ceněných animovaných filmů Michaela Pavlátová. Vede herce, nebo je "animuje" jako figurky?
Má trochu odlišný přístup, jde na to z jiné strany. Neříká, jak máme hrát, ale když zahrajeme, prohlásí: Nevím, jestli to z toho cítím. Možná to má něco společného s animací.
Znal jste její filmy?
Ne, až po čase jsem si je pustil. Ale tak to mám s většinou režisérů, jen u Formana a Scorseseho bych mohl říci, že znám všechny jejich filmy. Vůbec mám divný přístup k rolím: nezajímá mě, kdo to dělá. Přečtu scénář, pak vytrhám stránky jen se svou rolí a čtu je znova; ostatní zahodím. Za podstatné považuju, jestli mě baví moje postava, zbytek stejně neovlivním. Ale jsou výjimky jako režisér Snowboarďáků Karel Janák, tomu neodmítnu.
Začaly po vaší ceně z karlovarského festivalu zvonit telefony?
Nejvíc nabídek přišlo po Snowboarďácích, pak se ozývaly jednou dvakrát do měsíce. Ale po Dětech noci mám nejdelší prodlevu, ač se točí tolik filmů; zato mi nabídli moderování osmi televizních pořadů. Takže před cenou jsem si paradoxně mohl vybírat daleko víc.
Fanynky už přežily vaši proměnu v Gymplu; snesou i Ubra?
Gympl vzaly až nečekaně. Báli jsme se, že je to film nedivácký, ani pro mladé, ani pro rodiče, a že je coby zlý vyholený týpek odradím - dopadlo to přesně naopak. Takže snad tak přijmou i Děti noci. Máme rozumné diváky. Národ není blbý, pořád to říkám.
Čekají vás výjezdní besedy s diváky, nač se nejčastěji ptají?
Jak se mi hrálo s tím a tím, na veselé historky, u Gymplu se ptali, jestli taky sprejuju, čili předpokládám, že u Dětí noci padne otázka, jestli se jako Ubr taky hrabu v popelnicích.
A hrabete?
Už ne, ale v dětství u babičky na sídlišti jsem tam nacházel poklady. Taky dvanáct párů starých lyží: v bazaru jsem za ně dostal tři sta korun - první honorář. Nebo na chalupě, kterou jsme koupili, jsme objevili esesáckou přezku i budovatelské plakáty: život přizpůsobivého člověka v kostce. Je zajímavé, co se dá z věcí vyčíst. Ne že bych je hromadil, ale nerad vyhazuju.
Právě se dokončuje pohádka Peklo s princeznou; jaký druh prince v ní hrajete?
Řekněme, že je to komicky dojemný následník trůnu z chudého království. Já se pohádkám dlouho bránil, po slavné tradici mi ty dnešní připadají jako výchovné morality chrlící moudra, navíc od mladšího bratra vím, že děti jsou už náročnější, chtějí černý humor, napětí. A najednou jsem vzal pohádky dvě: loni televizní Školu ve mlejně se škodolibým humorem a teď Peklo, což je víc komedie než pohádka, i když mě v ní čekal kůň a hlavně šerm.
Hrajete také v Bathory, která právě překročila milion českých a slovenských diváků. Dostanete přidáno - nebo roli z Londýna?
Přidáno určitě ne, ač je Bathory úspěšná, finančně vyhráno ještě nemá. A koproducent z Londýna nevolá. Obecně mám dojem, že už máme v Česku dost lidí schopných hrát v jiných jazycích, ale neumíme tomu pomoci. Člověk neví, co udělat, aby mohl jít dál, tak nějak automaticky se počítá s tím, že tu zůstane napořád.
A vám se chce zůstat?
To se mi právě nechce. Ne pro peníze a slávu, ale pro uměleckou svobodu, víc možností a práci s jinými lidmi. Tady za čtyři roky už jsem točil skoro se všemi, s kterými jsem chtěl. Pár mi jich ještě zbývá, ale zužuje se mi to.
Jazyky vám jdou, takže kam vyrazíte na zkušenou či na studia?
Tam, kde mě budou chtít. Svůj sen mám, ale neprozradím. Není to Evropa a není to Hollywood. Chci někam, kde nebude moc krajanů, ale kde si nebudu připadat jako cizinec.
