Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jiří Krampol: Nikdo není dokonalý

  14:14aktualizováno  14:14
Víte, proč má Jiří Krampol nos jako otvírák na lečo? Když byl malý, přerazili mu ho Karlíňáci, protože jim nechtěl dát cigaretu. Za pár dní mu bude čtyřiašedesát, a nátura žižkovského rváče v něm stále dříme. Překrývají ji vrstvy zážitků a vzpomínek, mimo jiné na účinkování v angažovaných komunistických filmech.

Žižkov už není pro dnešní děti žádná chudá čtvrť. Vy jste však prý zamlada poznal, co to je bída.
To je pravda, pocházel jsem z dost chudých poměrů. Když bylo mému otci osmadvacet, onemocněl sklerózou multiplex. Pro celou rodinu to byla úplná katastrofa. Dostal nízký důchod, matka začala pracovat jako prodavačka a z krásného slunného bytu na Vinohradech jsme se museli přestěhovat na Žižkov. Takže jako kluci jsme měli jediný cíl - sehnat někde nějaký prachy. Dělali jsme kvůli tomu různé věci. Jednou jsme třeba prodali kočku do výzkumného ústavu. Dostali jsme za ní šestnáct korun. Nesl jsem ji pod teplákovou bundou a ona mě poškrábala tak, že si to dodnes pamatuji.

To jste musel být pěkný syčák!
Nebyl, kočka se dostala do dobrých rukou. Jindy jsme zase v místech, kde dnes stojí televizní věž, kradli cihly. Byla tam taková ještě od války pobořená zeď. Potom jsme je prodávali panu Pivoňkovi, který měl povoznictví. Dával nám korunu za jednu. Pak nás chytli. Navzdory té chudobě jsem ale poznal opravdový domov a o svém dětství bych řekl, že bylo šťastné.

Vy povídáte historky jako vystřižené z Tajností žižkovského podsvětí od Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka. Ke svému pozoruhodnému tvaru nosu jste prý přišel při pouliční rvačce, to zní, jako byste si to vymyslel.
Rozhodně ne! Šli jsme takhle jednou s klukama ze zimního stadionu, brusle přes rameno jako ti největší frajeři a najednou k nám přistoupí partička z Karlína. Dej mi cigáro, povídá jeden. Řekl jsem jim, že nemám, oni, že mě prošacují, a už jsme byli v sobě.

Pral jste se i kvůli holkám?
Samozřejmě. Když mi bylo čtrnáct, miloval jsem jednu předčasně vyvinutou slečnu. Alena Bunzelová se jmenovala. Šel jsem s ní Riegrovými sady kolem party kluků u ohníčku. Začali se mi posmívat, znáte takové ty řeči - Kam to vlečeš, ty vole... Vykašlete se na něj, slečno. Tak jsem se dožral, vzal jsem šutr a mrsknul jím do ohně, kolem kterého stáli. Tehdy jsem strhnul světový rekord v běhu, tak rychle jsem jim utíkal. Když jsem pak po deseti letech potkal jednoho z těch kluků, vzpomněl si na to: Člověče, to jsem rád, že tě vidím, my jsme se na tebe tak dlouho domlouvali, že ti dáme přes hubu! To už jsme se tomu ale smáli.

Vy i dnes chodíte čtyřikrát týdně do posilovny a leckterý mladší by si na vás netroufal. Kdy jste naposledy dal někomu pěstí?
Asi před deseti lety, když si nějaký ožrala dovoloval na sousedku. Pocit, že si nic nesmím nechat líbit, je prostě v člověku po celý život. A podle mě je to dobře, kluky by měli vést k tomu, aby sebou nenechali zametat.

Historky ze Žižkova vyprávíte i v televizi, kolik je v nich pravdy?
Některé jsou rovnou ze života. Například před časem jsem použil jednu, kterou mi napsala jedna paní: Ahoj, neviděli jsme se celý život. Znali jsme se jako děti, bydlela jsem o dva baráky dál. V domě byly pavlače a voda byla na chodbě. Měli jsme příšernýho domovníka, strašnýho sprosťáka, a ten partajím, které si braly vodu na chodbě, nadával. Pan domácí si ho zavolal a řekl mu: pane Mrázek, takhle sprostě nájemnicím nadávat nemůžete. A pan Mrázek na to řekl: Vždyť já vůbec těm sviním nenadávám. Historka se musí trochu přibarvit nebo dokreslit, protože pravda bývá nudná, ale vždycky má reálný základ.

P o l i c a j t i   n á m   p o s í l a j í   v t i p y   o  p o l i c a j t e c h

Musíte mít paměť jako slon, když si pamatujete tolik zábavných příběhů, aby se jimi dal futrovat týden co týden televizní pořad.

Nebudete tomu věřit, ale odmalička mám paměť na kraviny. Nikdy jsem si nepamatoval jména nebo letopočty, ale historky si pamatuji třeba čtyřicet let.

Dobře, ale když vám už úplně všechny dojdou?
Něco si člověk musí vymyslet, něco slyší a upraví si to. Ale když si někdo myslí, že si koupí knihu fórů a bude s ní bavit lidi, tak se šeredně plete. Chodím léta do antikvariátu na Jiřák, kde mi majitelé schovávají různé kuriozity. Malé knížky z první republiky, války, padesátých let... Je to někdy neuvěřitelná sranda. Ale knížky vtipů jsou vymleté. Lidi vědí předem, jak to dopadne. Někdy se mi zdá, že jediné, čím je můžete pobavit, je sport nebo slabomyslné soutěže.

Slabomyslné soutěže?
Ano. Soutěže, ve kterých neustále ukazujeme něco, co neumíme. Nebudu ty pořady jmenovat. Mám na mysli: Podívejte se, jak ten člověk neumí zpívat! nebo Podívejte se, jak je blbej, že to neví! Nebo soutěž herců, kteří hrajou blbě fotbal! Proč někdo neudělá krásnou soutěž o tom, co lidi umějí? Z babičky, která falešně skřehotá, je mi akorát smutno.

Nezlobte se, ale vždyť váš pořad Nikdo není dokonalý je založený na stejném principu.
Ale já přece nechci nikomu kázat, jen říkám, že je to strašný! Sprostá slova jsou na denním pořádku místo toho, aby se používala jen přesně tam, kde jsou potřeba. Humor sestupuje pořád níž a níž.

Baví vás ještě moderovat vaši televizní soutěž?
Musí mě to přece bavit. Nejdřív mi nabídli tuhle práci na rok, sledovanost je ale pořád neskutečná, a tak Nikdo není dokonalý běží už asi pět let. Někdy jsou hosti vtipní a lidi se smějou, ale nikdo ode mě nemůže čekat, že každý díl bude zářit a všichni se budou šedesát minut trhat smíchy.

Už jste si někdy říkal, že se na to vykašlete?
No, mockrát. Zrovna teď jsem byl v televizi a chtěl jsem, aby zvolnili tempo, ale oni mě přemluvili. Čím dál častěji si říkám, že by bylo lepší, aby si diváci mysleli: Škoda, že už to nedávají, než: Ať už s tím jde konečně do háje. To bych nechtěl.

Kdy se vám naposledy stalo, že se lidi vašemu vtipu nezasmáli?
Nepamatuji si, že by se nesmáli vůbec. Někdy ale řeknu naopak vtip, o němž jsem přesvědčen, že je slabý, a lidi se můžou umlátit. Řeknu příklad: Sedí dva chlapi v hospodě a jeden tvrdí, že má andulku, co mluví. Druhý říká, že má doma andulku, která zpívá. Opijou se spolu a jdou domů k tomu s tou zpívající andulkou. A tam sedí stokilová ženská a ten druhý jí povídá: Andulko, zazpívej něco! - Tak to je přece dost slabomyslné, a přece se tomu všichni smáli strašně.

Stalo se, že jste i vy nebyl dokonalý a ve správné odpovědi na otázku jste se spletl?
Ptali jsme se jednou, kolik má kapr zubů. Podle nás měli lidi odpovídat, že žádné. Ale když se pořad odvysílal, přišly nám desítky dopisů, že ve skutečnosti kapr zuby má. Někteří rybáři nám je dokonce poslali v krabičce. Jde o zadní zuby a ještě dnes je máme na Barrandově uložené. Popravdě řečeno: stěžuje si pořád někdo. Nedávno mi nějaký pán napsal: Váš nesympatický obličej, zarytá tvář ve mně působí nechuť k životu, uvědomte si, že vy s tím ksichtem jste součástí organizovaného zločinu... Další paní si zase myslela, že si dělám legraci z postižených. Tak jsem jí odepsal, že k takové ubohosti bych se nikdy nesnížil, protože můj otec byl na vozíčku a vím dobře, jak s ním matka zkusila.

Podle jednoho vašeho kolegy ze zábavní branže není radno si dělat legraci z církve a duchovních. S kým máte nejhorší zkušenost vy?
Z učitelů, a přitom proti nim nic nemám. Naopak nečekaný smysl pro humor projevují policajti. Někdy mi dokonce sami policajti posílají vtipy o policajtech.

Pamětníci vzpomínají, že jste si jednou vystřelil i z Vietnamců.
To je úplný nesmysl. Jednou jsme s Miloslavem Šimkem dělali scénu nazvanou Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando podle našeho spolužáka, který byl z Ceylonu. Byl hrozně maličký a mluvil špatně česky. Scénka byla postavena hlavně na tom dlouhém jméně, představovali jsme si, jak mu maminka zpívá ukolébavku: Surio Mario Martinézi Juarézi Ferdinando, spi, zavři očka svý, nebo Jedna, dvě, Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando jde, nese pytel mouky... Nevím, proč si to lidi přebrali tak, že si děláme legraci z Vietnamců. Znáte snad Vietnamce, který se jmenuje Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando?

N e j l e p š í   l é t a ?   S e   Š i m k e m

Skoro každé ráno chodíte do posilovny, k tomu píšete scénky a nedávno jste dotočil film. Nepřipadáte si už ve vašem věku přepracovaný? Koncem minulého roku vás dokonce někdo nařkl z toho, že máte sklon řešit zátěžové situace pomocí alkoholu.
Víte, jak to ve skutečnosti bylo? Točili jsme jeden díl Nikdo není dokonalý na Moravě a večer se protáhl asi do čtyř. Ve čtvrt na pět mě naložilo auto a odjel jsem na natáčení filmu se Zdeňkem Troškou, takže jsem vůbec nespal. Večer se mi udělalo trochu nevolno, a tak jsem se nechal odvézt za známým do nemocnice, aby mi změřil tlak. Byl v pořádku, on si mě tam ale stejně chtěl přes noc raději nechat. Jenže mě představa noci strávené na pokoji s chrchlavými dědky nijak nelákala, takže jsem šel pryč. A pak přijela televize a natočila reportáž o tom, že jsem utekl z nemocnice kvůli tomu, abych si mohl dát panáka.

Představa opilce se totiž k vašim činkám a kuřecímu salátu vůbec nehodí. Málokdo ve vašem věku tak naplno sportuje. Bojíte se stáří?

Nebojím. Kolik mi je, tolik mi je, já už přece starej jsem. Jediné, čeho se bojím ve stáří, je nemohoucnost.

Na co jste z celého svého života nejvíc pyšný?
Na léta s Miloslavem Šimkem, protože lidi nás tehdy hodně brali. Kromě toho jsem vděčný Jaroslavu Dietlovi za to, že jsem hrál v jeho seriálu o Jakubu Sklářovi. Tam jsem měl svou životní roli.

Vy jste ovšem hrál i v takzvaných angažovaných filmech, třeba v Atomové katedrále. Jak se dnes cítíte, když ji dávají v televizi?
Jak bych se měl cítit? Atomová katedrála byl příběh muže, kterého v Dukovanech všichni znali a obdivovali ho. Špatné na tom filmu bylo, že jeho tvůrci nevyzdvihli hrdinství jednotlivce, ale oslavovali zásluhy stranických orgánů. Nemám rád, když někdo filmy, které vznikly za minulého režimu šmahem odsuzuje. Vždyť tu vzniklo i řada krásných věcí: Smrt krásných srnců, Menzelovy filmy... A také nemám rád, když se někdo naváží do herců, kteří hráli v seriálu major Zeman. Kdyby mi v té době - a myslím že to tak měla většina herců - nabídli majora Zemana, skočil bych štěstím metr do výšky.

Majora Zemana?
Byl to přece obraz té doby. V každé zemi a za každého režimu se točily tendenční filmy. Když byl Husák na Hradě, těžko mohla mít pod palcem případy majora Zemana FBI.

Zábava je dřina.

Historky patří k Jiřímu Krampolovi třeba i ve chvíli, kdy sedí na zahradě svého domu v Okoři.

Jiří Krampol.

Parta hic. Typicky lidová komedie ze sedmedesátých let. Partu horníků, kteří zkoušeli pít mléko, tvořili zleva Josef Kemr, Jan Skopeček (schovaný vzadu), Ivan Vyskočil, Petr Nároný, Josef Dvořák, Jiří Krampol a Vladimír Menšík.

Pumpaři od Zlaté podkovy. Jiří Krampol a Josef Vinklář ve filmu z roku 1978. Prostředí: benzinová pumpa. Téma: hospodářská kriminalita.

Nikdo není dokonalý. Takhle zná dnes Jiřího Krampola snad každý. Zábavná soutěž televize Prima, vysílaná v neděli večer, patří dlouhodobě k nejsledovanějším pořadům.

Nikdo není dokonalý. Takhle zná dnes Jiřího Krampola snad každý. Zábavná soutěž televize Prima patří dlouhodobě k nejsledovanějším pořadům.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Daniel Craig jako James Bond ve filmu Spectre
GLOSA: Nikdy neříkej nikdy, Craigu! Jiní Bondové by mohli vyprávět

Tak dlouho panovaly dohady a zaručené zprávy tajných zdrojů, až finále nakonec zívalo nudou. Ještě v úterý ráno řekl Daniel Craig v rozhlase, že o jeho návratu...  celý článek

Z natáčení filmu Po strništi bos
RECENZE: Věční kluci i vpád Cimrmana. Po strništi bos, jak to má táta rád

Láskyplnost asi nejlépe vystihuje novinku Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos, jež po středeční premiéře vejde do kin. Láskyplnost coby znak scenáristova...  celý článek

Trailer k filmu Který je ten pravý?
VIDEO: Pravá blondýnka má v komedii doma exmanžela i milence s přáteli

Oscarová herečka Reese Witherspoonová se v romantické komedii Který je ten pravý? ocitne v obležení mužů. Díky bujaré narozeninové oslavě má doma najednou dvě...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.