Jiří Černický si vychutnává civilizaci

Tváře televize Nova letos nedostaly plyšového psa Nováka, ale skleněného zajíce Zazu. Poprvé jim bylo co závidět. Sošku totiž navrhl šestatřicetiletý Jiří Černický, který má ze současných českých výtvarníků možná největší ohlas v cizině. Při vší úctě k růžovému Zazovi si ale víc pozornosti zaslouží Černického nová výstava v pražské Galerii Jiří Švestka, jež trvá do 1. června.

Jiří Černický momentálně vystavuje ve své vlasti daleko méně než v zahraničí. Loni se na Triennale ve Fellbachu jeho věci dostaly na plakát akce a na obálku katalogu, dobře ho znají v rotterdamské No Name Gallery, na newyorském veletrhu umění Armory Show a vedle Prahy nyní vystavuje i v berlínské Akademie der Künste.

Světová scéna už tedy vzala na vědomí Černického efektní a dobře čitelné vizuální ponory do zákoutí současné civilizace. V minulých letech český umělec ve svých dílech „probral“ drogy, alergie, schizofrenii, teď si ve výstavě Brand New Rubbish (Úplně nový odpad) bere na paškál civilizační smetí.

„Je to o pocitu, který mám ze života. Když mě moje žena pošle pro nákup, tak se tam - jako každý chlap - okamžitě cítím depresivně a sklíčeně. To zboží kolem sebe vidím jako mrtvé už dávno před tím, než je zkonzumuju. Mám chuť je hodit do popelnice hned po nákupu,“ naznačuje své téma Černický.

Na pražské výstavě umělec zpracoval téma odpadu v osmi exponátech. V ústředním objektu Sony Garden parafrázoval japonskou zenovou zahrádku. Místo z drobného písku a bílých kamenů ji však stvořil z rozdrcené elektroniky a tří monitorů.

„Vždycky je otázka, jestli mám jít moderním způsobem dopředu, nebo se řídit tradicí. V Japonsku to jde ve vlnách z extrému do extrému. Buď high-tech, anebo tradice. Dohromady to nefunguje. Tak jsem se o to pokusil. Vyšel mi tenhle divný Disneyland za tři sta tisíc,“ říká Jiří Černický.

Na materiál pro písek výtvarník použil novou špičkovou elektroniku, již rozbrousil a rozmlátil. Většinu spotřebičů mu sponzorsky věnovala firma Sony. „Nejdřív se manažeři divili, ale pak se jim to zalíbilo. Dokonce mi nabízeli mechanického pejska, který by na té zahrádce čůral. To by ale byla ptákovina.“

Jiří Černický tvrdí, že rozhodně nechce být velkým ironikem. Za civilizaci se nestydí, naopak - vychutnává si ji. Snaží se prý o jemný smích, o škleb v pozadí, který nikomu neublíží. Často mu to vychází.

Například ve dvou fotografiích kancelářského chaosu. Jiří Černický jej do detailu nainstaloval, aby přesně kopíroval děj na televizní obrazovce v popředí snímků. Na jednom z nich je záběr z dobytí Berlína, na druhém místnost po atentátu.

V instalaci Happy End 2000 - domyšlená extáze Černický špičkami k sobě spojil pár dámských lodiček a pánských polobotek. Lodičky jsou nepartrně nad zemí, jako by se jejich neviditelná majitelka líbala se svým imaginárním protějškem.

„Vždycky jsem si přál, aby se dala dohromady Madonna s Jacksonem. To by byl hybrid! Oba jsou tak čistí a hodní. Tak jsem je dal dohromady, je to hollywoodská socha,“ směje se Jiří Černický, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1998.

Jiří Černický, letošní laureát Ceny Jidřicha Chalupeckého, pózuje ve speciální helmě.

Katalog Cena Jindřicha Chalupeckého: Jiří Černický - Sci-fi. Fotografie, 1998.

Výtvarník Jiří Černický.

Jiří Černický: Tygřice.

Jiří Černický: Příběh.

Jiří Černický: Sony Cat Latrine.