Připadají na sobotu, ale s přáteli je oslavil už ve středu: dnes má v divadle představení Král umírá, včera točil třídílný televizní film Vlna, který štáb zavede až do Thajska.
Příběh totiž vychází z důsledků ničivé vlny tsunami, kterou ze dvou dávných kamarádů přežije, byť se ztrátou paměti, pouze jeden: ten Bartoškův.
Muž, který načas přijme cizí totožnost, tak přibude k více než šedesáti rolím, které jubilant od roku 1975 vytvořil před kamerou.
Brzy se stal idolem žen, ač vesele říká: „Měl jsem prostě metr pětaosmdesát, černé vlasy a hrál umírajícího doktora. Ženy mě litovaly a muži říkali: Dobře mu tak, pacholkovi!“
Divadlo jako duševní sprcha
Děčínský rodák, pardubický patriot a brněnský student herectví prošel několika scénami: od Divadla na provázku přes ústecké Činoherní studio až po Divadlo Na zábradlí.
Nyní pevné angažmá nemá, ale na jeviště se stále vrací. Obrazně říká, že se tam chodí duševně vysprchovat. „Zažil jsem v Jakubu Fatalistovi a v Donu Juanovi okamžiky, jaké se přihodí párkrát za život. Najednou zjistíte, že máte nad diváky naprostou vládu, že si můžete dovolit cokoliv, a oni jdou s vámi. To je nádhera, kterou umí jen divadlo,“ líčí.
Hrál páralovské svůdce, pohádkového prince, knížete Oldřicha, básníka Jana Nerudu, důstojníka, pátera, slavného herce Keana, Pána Boha – ale také strašidlo či hrobníka; jeho zatím poslední rolička ve filmu Experti se jmenovala příznačně soused kuřák.
Bílý plášť, smoking i sutanu nosí se stejnou přirozeností, právě tak „v civilu“ dokáže zapadnout do šlechtické společnosti i mezi štamgasty ze čtvrté cenové skupiny. Tvrdí, že to nemusí hrát. „Říkám tomu sociální inteligence a mám ji naštěstí vrozenou – ani nevím po kom,“ přiznává.
Jeho hlas sice zněl v listopadu 1989 z melantrišského balkonu, ale do politiky – na rozdíl od jiných umělců – pak Bartoška odmítl vstoupit. Zato když se mezinárodní filmový festival v Karlových Varech ocitl na pokraji krachu, ujal se jeho vedení a spolu s Evou Zaoralovou z něj vybudoval prestižní svátek světového filmu.
Vychovává si následníky, nicméně vzdát se celoroční zátěže festivalových příprav a odpočívat zatím nehodlá: „Co bych já, proboha, dělal na rybách?“ Stačí před ním prohodit, že mu Karlovarští jednoho dne postaví za zásluhy mramorový pomník, a rozesměje se: „Já si ho představuju jinak: třeba na Goethově stezce ve Varech bude Bartoškova myší díra.“
Jak na bulvár? Nic netajit
Ač se nikdy nevydával za výlupek všech ctností, našel proti bulváru účinnou zbraň: nic netají. Jeho slabost pro pěkná auta, hráčská vášeň pro black jack, náklonnost ke sklence dobrého pití i všudypřítomná cigareta zkrátka patří k Bartoškově osobnosti.
Je hrdý na svou rodinu, dceru, syna a ženu Adélu – archeoložku, o níž říká, že ji vyhrál ve sportce, proto už prý další jackpoty nemůže trefit. Vyznává heslo: Než být populární skrze milenky, skandály a rozvody je pohodlnější vést normální život.
Vyzkoušel si i post filmového producenta. Sehnal peníze na snímky Babí léto a Všichni moji blízcí. V něm si zahrál vedlejší roli oceněnou Českým lvem. Za drama Je třeba zabít Sekala má nominaci.
Přesto slavné generaci jmen Bartoška, Polívka, Zedníček či Heřmánek český film něco dluží: už dlouho tu partu nesvedl dohromady. Zčásti to slibuje chystaný projekt Don Quijote v Čechách s příhodným podtitulem „o putování herce rytířské povahy“.
