Přinesl dravý nástup mládí a velkou rozdílnost názorů na to, čím amatérské divadlo u nás je a čím by mělo být. Během devíti dnů festivalu se odehrálo více než sedmdesát představení hlavní části programu, vedle toho přijela i řada souborů nezávislé scény, které nabídly svá představení v rámci takzvaného off-programu.
Podruhé rozbilo svůj stan na nádvoří zdejší školy populární pražské Divadlo Vosto5. Denně v něm nabízelo nejen průřez svými inscenacemi, z nichž největší úspěch sklidila předpremiéra divadelní road movie Karavan Evropa, ale do časných ranních hodin sloužil bývalý vojenský stan i jako tančírna a divadelní klub.
V místním parku zase postavilo svůj kolotoč ostravské Bílé divadlo. Během dne na něm a kolem něj sehrálo vždy několik představení své inscenace Z tohoto obrazu již nikdy neodejdu, věnované tématům smrti a (nejen) lidské konečnosti.
Inscenace se totiž ohlíží i po tom, co zbylo z divadelní avantgardy 60. let. Ve stanu za čajovnou zase denně nabízeli východočeští divadelníci svá představení pro nejmenší děti.
Výzva pro kamenná divadla
Ale to hlavní z přehlídky se odehrávalo na jevišti Jiráskova divadla, ve vedlejším Čapkově sále a v nově otevřeném prostoru pro "divadla malých forem", v komorním hudebním salonku místní umělecké školy.
Největší ohlas z celé přehlídky získala inscenace Divadelního souboru Jana Tomsy z valašského městečka Karolinka.
Soubor přivezl autorskou práci režiséra Martina Františáka, ve valaštině napsané drama o autenticitě člověka v dnešní době, o nemožnosti vytrhnout své kořeny z místa narození, o bolesti z osamění i o tragédiích z nastupující agresivní doby.
Diváci se ztotožnili s mírně sentimentálním a nostalgickým, i když velmi syrovým příběhem a na závěr ocenili tvůrce dlouhotrvajícím potleskem vstoje.
Zdá se, že téma hledání naší lidské a sociální identity je aktuální napříč generacemi a právě to se podařilo Martinu Františákovi a jeho souboru šťastně vyhmátnout.
Toto drama by zajisté stálo za pokus o inscenování i v jiných divadlech. Kdosi dokonce mluvil o nové klasice českého venkovského dramatu. A ještě víc by možná měli zbystřit filmaři.
Kvalita hry i inscenace je totiž do značné míry daná i autenticitou prostředí, z kterého pochází, a to by právě film mohl věrohodně zachytit.
Konec zastaralého dělení
Dalším z vrcholů festivalu bylo hostování italské skupiny Perpetuum mobile z německého jižního Tyrolska.
Jejich moderně pojatá klauniáda Velká stolice dala vzpomenout na nejlepší představitele světové grotesky Keatonem počínaje a existencialisty nekonče.
Inscenace, kterou přivezli a s níž nyní úspěšně brázdí Evropou, zcela smývá rozdíl mezi amatérským a profesionálním divadlem a mohla by být perlou jakékoli divadelní přehlídky.
O rozdílu mezi profesionálním a amatérským divadlem se na festivalu hodně mluvilo. Zvláště mladší divadelníci považují již toto dělení za zastaralé a vybízejí k ještě větší otevřenosti Jiráskova Hronova.
Inscenace jako Hamlet: přání zabít pražského Kabaretu Caligula, Mlejnek souboru Kámen, ale i loutkářský Pachýř Pačejoff z Plzně nebo brněnský ÚstaF se nezajímají o zařazení do jednoho či druhého tábora.
Jdou si svou cestou nezávislého osobitého divadla založeného na osobní umělecké výpovědi a velké autorské vizi. Je velmi dobře, že se právě taková divadla na druhdy konzervativní amatérské přehlídce stále častěji objevují.
A někteří dokonce zakládají různé "vzdorofestivaly" a "vzdorosetkání". Letos se takové konalo v nedalekém Machově, kde se sešlo několik na festival nepozvaných souborů a uspořádalo vlastní přehlídku.
Vedle off-Hronova tak vznikl i jeho bratr Off-off-Hronov. Z festivalu se postupně stává divadelní svátek pro široké spektrum lidí všech generací a mnoha názorů, zabývající se divadlem jako takovým.
Hronov dnes vábí stále více mladých intelektuálů i "batůžkářů", rebelů i "technařů". Přijíždějí kvůli pestrému divadelnímu programu, pro možnost setkání a také za nabídkou týdenních divadelních seminářů, workshopů a diskusí, které festival tradičně pořádá.
