K tradičním scénám, jako je Jiráskovo divadlo či Sál Josefa Čapka, letos přibyl legendární prostor bývalého hotelu Slavie, kde se v sedmdesátých a osmdesátých letech odehrávala slavná představení a následné diskuse. Debaty se konaly i letos, dokonce na několika „oficiálních frontách“.
To podstatné však byla vlastní přehlídka, jejíž program je sestavován dle výběrového klíče národních festivalů. Letos se v hlavním programu objevilo dvacet sedm inscenací, od dvacetiminutových hříček po dvouhodinové velké produkce.
Převahu měly scény sdružující mladé, začínající divadelníky nebo divadla pro tyto věkové skupiny hrající. Možná i proto převládal kabaret, různá poetická pásma a komorní autorské projekty.
Dětské soubory se však nevyhýbaly ani vážným tématům. Například Studio Divadla Dagmar z Karlových Varů přivezlo scénickou koláž z knihy Fanii Fénelonové nazvanou Kdyby bylo nebe, jež zpracovávala tragické zážitky této francouzské autorky z Osvětimi.
Řada uskupení přivezla původní tvorbu, jež se často zabývala autory a soubory samými, jejich životními peripetiemi a aktuálními problémy. Skupiny většinou pracovaly s ironií, nadsázkou a různě drsným či jemným humorem.
Obrovský úspěch u diváků i většiny kritiky sklidil soubor V.A.D. z Kladna, který uvedl jakýsi imaginární deník z cesty souboru po stopách románu Julesa Verna příznačně nazvaný Tajemný VAD v Karpatech.
Ty nejpodstatnější, vážně cílené inscenace letošního ročníku však byly z jiného rámce. Zklamání vyvolal soubor Nejhodnější medvídci, který přivezl jednu z nejpozoruhodnějších současných českých her Harila od René Levínského.
Vinou podcenění technické náročnosti velké scény Jiráskova divadla, na kterou soubor není zvyklý, se však jejich představení utopilo ve tmě a nesrozumitelné mluvě herců.
Kromě nešťastného prvního vystoupení Nejhodnějších medvídků neměl letošní Jiráskův Hronov žádné propady, ale ani nezpochybnitelné vrcholy. Jako by se české amatérské divadlo teprve nadechovalo k novému vzletu. Ostatně jako celé české divadlo.
