Winter loví své interprety na obou březích Atlantiku, mezi americkými postjazzmany i evropskými konceptualisty. Z toho druhého prostředí pochází Teodoro Anzellotti - hráč na akordeon, hledající pro svůj nástroj nové možnosti a radikální repertoár. Hrává soudobou hudbu včetně Johna Cage, pro Wintera v minulosti natočil skladby Erika Satieho. Nové album se jmenuje Vivi Felice! a interpretuje na něm tři sta let staré cembalové skladby Domenika Scarlattiho. Je to mistrovský výkon i oduševnělá hříčka par excellence: Anzellotti proměňuje svůj nástroj v jakési žonglérské varhany a jeho "alternativní baroko" rázem propojuje nejvyšší hudbu s kulturou ulice. Však si také Scarlattiho skladby, ovlivněné lidovou hudbou Andalusie a tamějších Romů, na takovou hravou interpretaci pěkně nabíhají!
Tím akordeonová postmoderna u Winterů nekončí. Na albu Accordance se poprvé sešly dva svébytné newyorské živly s tahacími harmonikami v náručí. Guy Klucevsek ve svém hledání spojuje polku se soudobou hudbou a pohybuje se na progresivní downtownské scéně: hrává s Laurií Andersonovou i Davem Douglasem, komponuje pro Kronos Quartet. Partnerem v akordeonovém dialogu je mu tady Alan Bern - školený muzikant, který prošel mnoha klezmerskými kapelami americké židovské scény. Oba ovládají své nástroje virtuózně. Coby skladatelé srší hravostí a jemným humorem, coby spoluhráči vedou přesné dialogy s intenzitou přestřelky. S akordeony se vydávají do území blues i tanga, na Balkán i psychedelickou party. Vzdávají hold Astoru Piazollovi i filozofu Hegelovi, ale vždy s klidnou grácií kavárenských hostí v podniku s vlídnou obsluhou: právě takový pocit přece vyzařuje z názvů skladeb jako Život, svoboda a pršutové štěstí!
V době, kdy svět zachvátila horečka jménem Buena Vista Social Club, objevoval producent Stefan Winter kubánskou metropoli po svém. Vypravil se do Havany s partou zvukařů, chodil po městě a natáčel, co slyšel: muzikanty v barech, tancovačku na pláži, mechanické piáno v kavárně, zkoušku kapely, domácí muzicírování i děti zpívající ve škole. Okouzlený bohatstvím zdrojů přirozeného světa, vydal pětikompaktní havanské zvukové deníky i se všemi zvukovými zádrhely, křikem trhovců a štěkáním havanských psisek. Nyní připravil z kompletu výběr toho nejvýraznějšího na jednom disku nazvaném El último paraíso - Poslední ráj.
Etnomuzikologové za celý projekt Winterovi pořádně umyli hlavu: tvrdili, že přináší mizivě málo informací o zachycených hudebnících a lokální scéně tak nijak neslouží. Budiž, ale protipohled nabízí hutný zázn am Evropanova bloudění krajinou hudebních i zvukových dobrodružství; když navíc posloucháme slepého afroswingového pianistu Franka Emilia Flynna anebo kavárenskou lyriku dua Enigma, nutno uznat, že kroky poutníka-producenta vedl buď navýsost příznivý osud, anebo vynikající příprava.
