Ještě jednou rok 1968: Jak to viděl funkcionář z komunistického

- Letošní osmičkový rok přinesl řádku knih vztahujících se zejména k výročí srpnové okupace. Vyšly vzpomínky pamětníků (Čestmír Císař) i knihy upozorňující na dosud málo známé aspekty "polednového" vývoje - jako kniha nedávno zemřelého Přemysla Janýra Neznámá kapitola roku 1968, shrnující dobové snahy o obnovu sociálnědemokratické strany v Československu. Z celkové, většinou bohužel dost monotónní řady se vymyká také práce publicisty Dušana Havlíčka Jaro na krku, obsahující jeho vzpomínky na působení ve funkci vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Havlíček byl inteligentní pozorovatel a bystrý zapisovatel dění a netrpěl komplexem obhajovat (své) a odstřelovat (cizí) názory, jímž trpí jinak podobně živá svědectví z pera třeba Zdeňka Mlynáře nebo Bohumila Šimona.

TEMNÝ ALOIS INDRA

Poté, co Dušan Havlíček prožil, řečeno jeho vlastními slovy, "lehkomyslné dogmatické mládí", stal se v roce 1963 redaktorem Kulturní tvorby vydávané komunistickou stranou; když časopis trochu přitvrdil ve svých pokusech alespoň o částečnou nezávislost, přitvrdil také režim Antonína Novotného. V redakci došlo ke střídání stráží. Havlíčkovi se pak, v roce 1967, podařilo uchytit na Karlově univerzitě, a tak se dožil pražského jara, kdy si ho do "baráku" na vltavském nábřeží zavolal tehdy čerstvě zvolený tajemník ÚV Císař.
Z atmosféry této instituce Havlíček zachytil jak všední život drobných úřadujících pracantů, tak profily osobností i neosobností ze stranického popředí. Byl buď přímým účastníkem, nebo dobře informovaným znalcem klíčových událostí, jako byly varšavská porada "bratrských" komunistických stran, schůzka čs. a sovětských představitelů v Čierné nad Tisou nebo sama okupace. Jeho chování v srpnu mu přivodilo i pozdější "pád", k němuž došlo v březnu 1969, ještě před odchodem Alexandra Dubčeka: byl to Havlíček, jehož svědectví o tom, co v noci z 20. na 21. srpna v "baráku" viděl a slyšel, odvysílal rozhlas hned první invazní den.
Zatímco si tedy personál ústředního výboru na jaře 1968 nerušeně užíval svých prebend, bral senzační platy, jezdil v pronajatých vozech na štědře dotovanou nedělní rekreaci a ve zbylém čase spřádal proti liberálnímu vedení strany intriky, politbyro samé působilo i dovnitř strany rozporuplným dojmem. V Havlíčkově podání každý ze stranických bossů trůní v rozlehlém paláci ve vlastní sluji a ruch v předpokojích, přiléhajících chodbách a kanclících nasvědčuje tomu, jak si dotyčný, ať už se jmenuje Dubček, Indra nebo Císař, u svých vlastních lidí stojí. Plasticky - i když v rámci už známých informací - je vystižen šéf organizačního oddělení na ÚV Indra: on je v bezprostředním kontaktu s funkcionáři v terénu a on je také Havlíčkem pokládán za hlavního manipulátora vnitřního života strany. Čestmír Císař se proti němu, opět v rámci nyní už známých kontur, jeví jako člověk mírně řečeno bezkoncepční: po vydání Vaculíkových Dvou tisíc slov zaujme takzvaný principiálně kritický postoj až do chvíle, kdy zjistí, že z věci se tak nestřílí a že by si takovým postojem ublížil před novináři - pak obrátí... Svým způsobem je Havlíčkovo svědectví nejtristnější právě tam, kde odhaluje úžasný podíl, jaký na politických činech velké většiny protagonistů strany měla pouhá taktika. A není to ani tato zasvěcená, byť rozsahem nevelká kniha, z níž by jakkoli vyplývalo, že z liberalizátorů v "baráku" měl kdokoli reálnou představu, jak vývoj půjde dál. Podle Císaře a spol. tam, kam bude chtít televize, podle Koldera, Indry a Biľaka tam, kam si bude přát Sovětský svaz, podle Dubčeka snad kamsi mezi, ale celkový obraz, složený z těchto většinou mazaných a občas až moc naivních postojů, je jediná, nikde nekončící bída.

SKEPSE A TRAUMA

Havlíček ve své knize vypráví, co viděl a slyšel, a jen velmi málo analyzuje; možná, že tím spíš je možné z jeho knihy leccos vyvodit. Naznačuje se v ní například, že rozhodující moment, kdy se Brežněv rozhodl vpadnout s vojsky do Československa, nastal ještě před schůzkou v Čierné, když Dubček na nátlak Moskvy odvolal generála Prchlíka. Prchlík byl na ÚV vedoucím úseku armády a bezpečnosti a Havlíčkovi se svěřil s tím, že navrhoval Dubčekovi vojenskou obranu republiky. Jakkoliv byla tato obrana nereálná, Dubčekův ústupek Brežněvovi v této věci signalizoval, že odpor se zde konat nebude.
A tak je Havlíčkova kniha především čtivým příspěvkem do věčné polemiky o tom, co v roce 1968 bylo možné udělat líp a co ne. A příspěvkem ve vyznění velmi skeptickým: jít dál proti Rusům znamenalo pro dubčekovce popřít svou minulost a zároveň vábit do země cizí vojska; jít s Rusy znamenalo ztratit oporu lidí a popudit proti sobě "národ". Celé trauma za vedení nakonec vyřešili "ti druzí"... Havlíček dovádí svědectví o stále rostoucím posrpnovém marasmu a o samotě a izolaci Dubčeka až těsně před tajemníkův pád v dubnu 1969.

Dušan Havlíček: Jaro na krku - zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Praha 1998. 230 stran, náklad a cena neuvedeny.