Joe Cocker

Joe Cocker - Joe Cocker 12. 12. 2007 v pražské Sazka Areně | foto: ČTK

Jeho Pražané Cockerovi rozumějí. A on jim taky

Sedmnáct let od své první zdejší návštěvy si Joe Cocker odbyl v Sazka Areně první regulérní pražský koncert. Tak jako vojska z dávných kronik přišel (ještě) včas.

Před měsícem přišlo v Ostravě pět, pět a půl tisíce lidí. Kolik bude starý pardál s vizáží zachovalého a zkušeného výčepního v hostinci nižší cenové skupiny zajímat ve zpovykaném Práglu? Půl hodiny před osmou to v metru vypadalo, jako když se HC Slavia Praha dostane do finále extraligy, a před halou jakbysmet.

Sluší se připomenout, že odbavování před turnikety, jedna z nejprudivějších okolostojíčností zdejších koncertů, na místní poměry docela odsejpalo. A pak jeden vstoupí na plochu, rozhlédne se a dílem překvapen, dílem potěšen konstatuje skoro plný dům. Jeho Pražané (i přespolní) Cockerovi rozumějí.

Repertoár Cockerovy pražské štace se od té ostravské nelišil ani trochu. Na začátek odehrál trumfy pro znalé: Hitchcock Railway ze svého druhého alba, Feelin' Alright? z debutu a The Letter, vrchol nesmrtelných Mad Dogs & Englishmen. Tady ale sloužily spíše jako prostor pro rozehrání a osahání terénu a publika, zpočátku poněkud zmrzlého.

Ledy povolily v okamžiku, kdy Cocker přeřadil na repertoár typu "znáte z Evropy 2". Profláklé písně od You Are So Beautiful  po Summer In The City, které plnily playlisty rodinných rádií 90. let a které jsou základním nosníkem Cockerovy zdejší popularity, zabraly naprosto spolehlivě.

Pak málomluvný Cocker představil svůj band, spolehlivý a neokázalý spolek kvalitních sparingpartnerů. Načež vzpomněl své první návštěvy Prahy a posunul koncert do další etapy.

Jeho střed tvořil blok "letošního": tři kusy z ceněného alba Hymn For My Soul (zvláště titulní kus, který pěkně pracuje s klasickým Nobody Loves You When You're Down And Out, stál za hřích) doplnila verze Come Together ze soundtracku k muzikálu Across The Universe. 

Přes dvě připomínky Cockerova comebacku v druhé půli osmdesátých let koncert dospěl k logickému vrcholu: klávesista Mike Finnigan se opřel do hammondek, bubeník Jack Bruno, který s Cockerem jezdí už od dvaadevadesátého, odbrzdil soupravu a kapela vpadla i s principálem do robustní verze With A Little Help From My Friends.

Tady se naplno ukázala Cockerova hlavní deviza: i přes všechny zhůvěřilosti, které zamlada napáchal, si dokázal udržet záviděníhodně zachovalý hlas. Když mu dvě zmije ze sboru nahrály "do you feel anybody?", zařval tak, jak to známe ze záznamu ve Woodstocku, silný a neopotřebovaný.

Desetiminutová verze Cockerova majstrštyku tak logicky korunovala dílo. Přídavky pak šly podle očekávání: v prvním kole zpomalená Delta Lady na úvod a následně Cry Me A River, ve které se sboristky konečně odvázaly tak, jak by si milovník "Vzteklých psů a Angličanů" přál.

Jen ten úplný konec, komorní verze Fogertyho Long As I Can See The Light z letošního alba, šel trochu do vytracena. Na druhou stranu ale těžko říci, čím z Cockerova současného repertoáru by se v tu chvíli dala laťka zvyšovat. 
 
Poctivé, důstojné, povedené. Mám-li mluvit za sebe, před třemi lety, po vydání alba Heart & Soul – zde možná zbytečně opominutého - bych si ho přál vidět víc, měl lepší repertoár. Ale ani Cocker 007 vůbec nebyl špatný.

Joe Cocker
Praha, Sazka Arena, 12. 12. 2007
Pořádala agentura Interkoncerts

Hodnocení iDNES.cz: 70 %