Nikdo nepracuje s hlasem jako on. Americký hudebník Bobby McFerrin se zdaleka neproslavil jen svým a capella hitem Don’t Worry, Be Happy. Je držitelem deseti cen Grammy a kromě vytváření svébytných vokálních harmonií se vášnivě věnuje i dirigování.
Nedávno vydal po dlouhé pauze novou desku VOCAbuLarieS a u nás vystoupí 21. dubna v rámci galavečera pro Struny podzimu v pražském Obecním domě, o den později v Kongresovém centru a 24. dubna v ostravské ČEZ Areně. Všechny koncerty jsou těsně před vyprodáním.
Soutěž s Bobbym McFerrinemVyhrajte Slovníčky a vstupenky na koncert |
Vaše nová deska vychází po dlouhé pauze. Jak byste ji popsal?
To je dost složité. Zaprvé je takřka celá složena jen ze zpěvů. Je na ní minimum nástrojů, v několika písničkách jsme dodali perkuse. Pracoval jsem na té desce asi šest nebo sedm let. Většina písniček vzešla z improvizace, není jich na desce moc, ale trvají kolem osmi až deseti minut a jsou hodně vrstevnaté. Byla to pro mě výzva.
Evidentně s ní tedy míříte na náročného posluchače...
Ale myslím, že se to album poslouchá lehce. Není disharmonické, není to nějaká současná avantgardní hudba, na poslech působí naopak snadně. Ale problém bude s živým provedením. Aby to všechno v a capella verzi vyšlo, to bude pěkný adrenalin.
Proč vám deska trvala tak dlouho?
Je to kombinace několika důvodů. Zaprvé jsem chtěl přijít s opravdu velkou nahrávkou. Proto jsem se svými spolupracovníky trávil hodiny a hodiny času jenom shromažďováním nápadů, a potom to samé ve studiu. Nejdřív jsem nahrál základní vokál, pak jsme vymýšleli, jak se skladbami dál. Hodně jsme improvizovali, přidávali nápady, nové melodie. Na albu se podílelo šedesát zpěváků, a tak nějaký čas zabralo i dostat je všechny do studia. A taky se nahrávání samozřejmě časově tlouklo s mými koncerty.
Na přebalu desky jste název nechal přeložit do několika jazyků. Jak se mezi ně dostala i čeština?
Prostě jsme vzali nějaké jazyky a ty jsme na přebal dali. Název VOCAbuLarieS – Slovníčky odkazuje k řeči, takže to hezky podtrhne myšlenku alba. Ale žádný zvláštní důvod, proč je tam zrovna čeština, není.
Na vašich chystaných koncertech u nás s vámi bude pro tu příležitost speciálně vytvořený místní pěvecký sbor. Jak to bude vypadat?
To já netuším! Každý koncert je jiný a na každém je nějaký zvláštní moment, který si zapamatuju. Jací budou zpěváci na koncertech u vás, nebudu vědět, dokud se s nimi nepotkám. Vlastně ještě ani nevím, co společně budeme dělat. Musím přiznat, že pracuju tolik, že často ani netuším, jestli mě čeká velký, nebo malý koncert, dokud nedojedu na místo jeho konání.
To si s nimi předem nedáte ani zkoušku?
Roger Treece, který dělal na albu aranže, je vždycky na místě tři nebo čtyři dny předem, takže když přijedu, mají už vždycky dobře nazkoušeno. Stačí, když si s nimi dám generálku.
Během koncertu v pražském Kongresovém centru s vámi budou lidé sedět přímo na pódiu. Jak jste na to přišel?
Co si tak pamatuji, poprvé to bylo ve Španělsku, nejspíš v Madridu. Nejdřív to byl zvláštní pocit, mít lidi nejen před sebou, ale i za sebou a ze liš mnoho hostů, takže to jinak nešlo. A dopadlo to dobře.
Pojetí vašich koncertů je specifické. Pamatujete si výrazně nějaký nečekaný okamžik?
Jednou jsem seděl na stoličce a kolem mě byly tanečnice. V jednom momentě jsem tu stoličku odsunul a tření jejích noh o podlahu vytvořilo tón. Zaujalo mě to, jak zazpívala, a tak jsem si s tou stoličkou vystřihl duet. A takových okamžiků jsem zažil stovky.
Stalo se vám někdy, že to nevyšlo?
To je samozřejmě riziko improvizace. Ale takové momenty si raději nepamatuji.
Když se ohlédnete do minulosti, vzpomenete si, kdy a jak jste začal zpívat?
Mohl mi být tak rok, rok a půl. Rodiče mi vyprávěli, že jsem zpíval v kolébce. Říkali, že než mi byly dva, měli podle mých reakcí na hudbu jasno v tom, že ze mě bude muzikant.
A kdy jste si vy sám uvědomil, že vaše pěvecké schopnosti jsou výjimečné?
To ani nevím! Věděl jsem, že mám schopnost vnímat víc melodií než jednu. Když jsem začal se zpěvem, nechtěl jsem znít jako nikdo jiný. Můj styl byl vlastně vyústěním mé cesty za tím stát se zpěvákem.
Na závěr se nemůžu nezeptat na váš největší hit Don’t Worry, Be Happy. Jak jste ho napsal?
Byl jsem tehdy prostě ve studiu a pracoval na desce Simple Pleasures. Mořil jsem se s jednou písničkou a trvalo to už opravdu dlouho. Tak jsem všem řekl, ať si dají pauzu. Mezitím jsem se rozhodl napsat raději něco nového. Když se spolupracovníci vrátili, řekl jsem jim: Radši teď zkusíme novinku rozpracovat. Asi za čtyřicet minut jsme nahráli Don’t Worry, Be Happy.
Překvapilo vás, jaký ta písnička měla úspěch?
Naprosto. Netušil jsem, že jsem napsal hit. A vůbec nic jsem pro to ani neudělal...
