Patrick Chauvel (1949) nedokáže popsat strach. Možná proto, že ho nikdy neměl. Na nebezpečí, bolesti a všudypřítomnou smrt si zvykl, opatrnosti se nenaučil. V Libanonu stál před popravčí četou, v Panamě ho ošklivě postřelili, s prchajícími Haiťany ztroskotal v moři. Oženil se čtyřikrát a za největší riziko považuje právě své svatby. V češtině nyní vyšla jeho kniha Válečný reportér, kterou osobně představil v Praze.
Dokážete vycítit válku?
Existuje intuice v terénu, fyzická. Když se dlouho pohybujete ve válečných konfliktech, vytušíte, že sto metrů od vás vybuchne bomba. Ale možná za mou intuici můžou přátelé v mnoha zemích. Občas mi zavolají: "Patricku, tady to nevypadá dobře, přijeď." Byl jsem dvacetkrát v Libanonu, čtyřicetkrát v Afghánistánu, několikrát v Iráku. Nejsou to pro mne imaginární země, ale především obličeje lidí, které tam znám.
A co vám říká vaše intuice teď?
Že se v Izraeli zanedlouho něco semele. Před posledním konfliktem v Gaze jsem věděl, že situace nazrává: volby v Izraeli, vítězství Baracka Obamy, chaos, napětí. V redakci však tvrdili: Kam bys jezdil, nic se neděje. A do měsíce volali, zrovna když jsem byl na prázdninách se synem. A jel jsem.
Války fotíte čtyřicet let. Jaká je role válečného fotografa?
Válečná fotografie je především svědectví. Kde není svědectví, není ani zločin – jen mlčení. Znáte tu fotografii z Osvětimi? To nebyla jen zpravodajská fotka, ale důkaz kolektivní paměti, ostuda západního světa. V zásadě vyprávím stále to samé: příběhy konkrétních lidí, skutečného utrpení. Většinou mě sami zastavují a říkají: Vyfoť mě, ať to všichni vidí! Váleční fotografové nejsou supové, kteří lační po nejlepším záběru. Žijí s oběťmi na stejném místě, jedí stejně hnusná jídla.
Válka je konflikt dvou pravd, dvou utrpení. Podle čeho se rozhodujete, na kterou stranu se přikloníte?
Nikdy nemůžu být na obou stranách, to jaksi fyzicky nejde. Takže si musím vybrat – a vybírám si tu, která se mi líbí. Nevěřím na nestrannost, to je novinářská pohádka.
Ale co znamená líbí? Kde padá víc bomb?
Třeba v Sarajevu bylo zřejmé, že oběťmi jsou jeho obyvatelé. Potom jsem si všiml, že nikdo nefotí na srbské straně. Prý tam zabíjejí novináře. A tak jsem si v Bělehradu požádal o povolení oficiálně fotit. Dostal jsem je a pochopil, že je situace komplikovanější. Ostatně jediný, kdo zvítězí, je smrt.
Jste dnes opatrnější než kdysi?
Určitě mám větší zkušenosti a víc se šetřím. Ale pokud je příležitost pořídit kvalitní fotografii, neváhám ani sekundu. Jako naposledy v Izraeli: byla tam asi kilometrová vojenská zóna s izraelskými tanky a hlídkami a nedalo se projít. O půlnoci 31. prosince jsem zkusil prolomit bariéry. Vzal jsem si černé oblečení, stříleli po mně, nedostal jsem se, kam jsem chtěl, ale přesto myslím, že to mělo smysl. Pochopili, že když novinářům zakážou někam se dostat, nakonec se tam stejně dostanou. Samozřejmě, dostat kulku do nohy je šílená bolest.
Měl jste vůbec někdy strach?
Nevím, co je to strach nebo jak bych ho popsal. Když jsem v Panamě málem umřel, neměl jsem strach, ale strašně mi to lezlo na nervy. Byl jsem zklamaný, že takhle blbě umřu. Strach nastává, když nevěříte sám sobě, jen trpíte situací. Kdyby ve Francii vypukla válka, rozhodně bych nechtěl být civilem. Jako voják budu mít lepší informace a možnost zasáhnout. Když pracuju, nemám čas mít strach.
Kdy jste nejvíce riskoval?
Kromě svateb? Asi s uprchlíky, kteří utíkali z Haiti do Spojených států. Měli jsme jet do Miami na lodičce, která měřila sedm metrů, a bylo nás tam čtyřicet. Měl jsem s sebou jednu lahev vody. Ztroskotali jsme, já se zachránil. Pobřežní hlídky si natáčely, co se děje, na záznamu je vidět moře plné Haiťanů a mezi nimi jeden bílý člověk – já. Velitel se divil: Mám vás zavřít do blázince, nebo pozvat na oběd, protože jste slušný a poctivý novinář?
Když jste v Panamě málem umřel, nenapadlo vás ani na chvilku, že vás nemá kdo vyfotit?
Samozřejmě, na něco jsem myslet musel. Ale lítaly tam kulky ze všech stran, v zádech jsem měl obrovskou díru. Byla to speciální kulka americké armády zvaná NATO, která v těle lítá všemi směry. Viděl jsem člověka, kterého zranila v ramenu a našla se v kotníku. Je lehčí, menší, levnější a rychlejší. Globalizace kulek. Skutečně jsem si myslel, že mě někdo zranil zezadu, ale vzadu byla zeď. Fotograf vedle mě byl na místě mrtvý, ten další zůstal invalidní.
Jak se vám "podařilo" dostat se v Libanonu před popravčí četu?
Dokumentoval jsem natáčení válečného filmu s režisérem Pierrem Schoendoerfferem a na konci zapózoval vedle herce Jacquesa Perrina. S kvéry, mám oholenou hlavu. Fotku jsem měl jako suvenýr v kapse. Měsíc předtím jsem byl v Izraeli u svého kamaráda generála, který mi dal novou vizitku, taky jsem ji měl v kapse. A pak jsem při focení v Bejrútu dostal pár bot místo mých, s nimiž jsem na ulici pořád padal. To jsem nevěděl, že jsou to typické boty izraelské armády. Takhle vybaven jsem vyjel na malý výlet na západ. Najednou auto začalo dělat kotrmelce a nade mnou stojí Palestinec s kalašnikovem: "Good morning." Objevili fotku, vizitku, podívali se na boty. Navíc mám po těle jizvy. Mysleli si, že jsem příslušník izraelského komanda či špion. Mluvili na mě hebrejsky, a když jsem jim nerozuměl, mlátili mě po hlavě. Byla to taktika, aby mě zlomili. A já jim nevěřil. Až jsem pak zaslechl výstřel, chudáka přede mnou popravili. Nechtěl jsem jim udělat tu radost, prosit jako on. Chtěl jsem někoho zabít ze vzteku nad takovou lidskou blbostí.
Stojí ta práce za to?
Já jsem nadšený z dobrodružství. Které jiné zaměstnání umožňuje něco podobného? Když pojedu na motorce, musím mít helmu, bezpečnostní pás... Otrava, ne? Určitě bych nemohl pracovat v bance, a když, tak jedině jako bodyguard. A to bych nejspíš vzal prachy a utekl.
Co byste dělal, kdyby na celém světě zavládl mír?
Skvělé! Ale myslím, že se o zaměstnání bát nemusím. Poslední věty v mém filmu o Izraelcích a Palestincích zní: "Co je váš sen? Být bez práce." Nic takového se nestane. Jediným řešením je všechny zabít, pak nebudou války. To řekl jeden americký plukovník ve Vietnamu, když nechal srovnat se zemí celé jedno město. Postavil se na ruiny a vysvětlil: "Aby tady netrpěli komunismem." Potkal jsem se s Radko Mladičem a říkal mu: "Jste odpovědný za sto padesát tisíc mrtvých." A on se na mě jen podíval: "Ne, bylo jich mnohem víc."
Váš otec byl známý novinář, váš dědeček velvyslanec. Chtěl jste se jim vyrovnat?
Jejich životy byly skvělé. Dědeček vedl část francouzského partyzánského odboje, byl velvyslancem v Pekingu, Washingtonu, Londýně. Podepisoval Ženevské dohody, které ukončily válku v Indočíně. Můj otec se v bitvě o Normandii vylodil na pláži Omaha Beach. I já toužil být součástí dějin. Když jsem odjížděl do Vietnamu, měl jsem s sebou foťák, ale nevěděl jsem, zda jsem dost dobrý. Dědeček říkal: "Tak buď lepší! Nemůžeš si dovolit být špatný, protože trpící ti svěří svůj příběh, který musíš předat. Můžeš mít pravdu, můžeš se zmýlit, ale nikdy
nesmíš zaváhat."
Řešíte i vy dilema válečného fotografa: vyfotit zraněného, nebo mu pomoci?
Pokud jsem s raněným jen já, samozřejmě pomůžu. Ale v devadesáti procentech tam ti lidé nejsou sami. Udělat fotografii trvá sekundu. Dokonce si někteří zranění, když jim není tak strašně těžko, ještě trochu rozmažou krev na oko, abych měl lepší fotku. Ale někdy je to horší. Jeden můj kolega vyfotil za velkého sucha v Somálsku a Etiopii, kde bylo dvě stě tisíc mrtvých, umírající miminko, za kterým sedí obrovský sup. Fotografie získala ceny, ale také vyvolala tisíce nenávistných dopisů. Lidé mu vzkazovali: Ten sup jsi ty. A on spáchal sebevraždu. Nikdo už nevěděl, že toho supa pak zahnal a dítě odnesl do stanu Červeného kříže, kde ho zachránili.
Za sérii z Čečenska jste získal cenu World Press Photo. Co si myslíte o podobných soutěžích?
Ceny si vážím, protože jsem ji dostal právě já. Ale výběr vítězů podobných ocenění může ovlivnit aktuálnost a politické dění. Nikdy není jeden absolutní vítěz, vždy se rozhoduje mezi několika stejně dobrými kandidáty. Vím to z vlastní zkušenosti, byl jsem předsedou poroty a rozhodovali jsme se mezi čtyřmi fotografy. Nakonec zvítězil ten, který klepl přes prsty armádu agresora, jenž to už trochu přehnal.
Jak se vaše povolání slučuje s rodinným životem?
Neslučuje. Byl jsem třicet let ženatý, čtyři ženy, čtyři děti. V terénu jsem někdy až tři sta dní v roce. Pak se vrátím z oblasti bombových útoků a žena mi řekne: "Měla jsem příšerný týden, píchla jsem pneumatiku." Skutečná válka je asi tohle.
