Každým rokem přibývají festivalu Jeden svět noví diváci. Jen v Praze jich bylo loni bezmála dvacet tisíc, další tisíce přišly na festivalový program během jeho putování republikou. Jak se složení publika za pět let proměnilo a nakolik se může divácké zázemí Jednoho světa ještě rozšířit?
Když jsme v roce 1999 začínali, byli jsme schopni přitáhnout především lidi, kteří už byli napojeni na společnost Člověk v tísni. V Česku už existuje dost mladých, kteří chtějí věci kolem sebe aktivně řešit a rádi by se podíleli i na humanitární misi v zahraničí. Časem jsme si vydobyli také respekt kinofilů a těch mladých diváků, kteří tradičně zaplňují Karlovy Vary, letní filmovou školu či jihlavský festival dokumentů. Nezůstali jsme sektářsky uzavřeni do úzce pojatého aktivistického dokumentu, ale snažili jsme se o vyvážený program, který reprezentuje opravdu to nejzajímavější, co vzniká ve světě na poli dokumentu. Dobrý dokument může být působivější než řada filmů hraných. Proto se nám daří přilákat stále více lidí, kteří se bez ohledu na téma zajímají prostě o dobré filmy. Letos například, což překvapilo i nás, se přihlásili středoškoláci. Už předem víme, že jen na dopolední projekce přijde přes deset tisíc posluchačů středních škol. Nárůst návštěvnosti očekáváme i mimo Prahu.
Na festival jezdívají svědci i aktéři událostí, o nichž filmy hovoří. Jaké výjimečné osudy budou reprezentovat letošní hosté?
Letošek bude ve znamení žen, a to žen velice odvážných. Třeba členka poroty Sevdie Ahmetí z Kosova se během leteckých úderů NATO v tehdejší Jugoslávii stala obětí násilí příslušníků srbských paramilitárních jednotek. Našla však v sobě sílu nejen vyrovnat se s vlastním traumatem, ale dnes sama poskytuje pomoc obětem domácího násilí. Eliza Musajeva, další z porotkyň, zase pochází z Grozného. Od roku 2000 vede informační středisko pro lidská práva sdružení Memorial v ingušském Nazranu a zaznamenává válečné zločiny spáchané jak ruskými, tak čečenskými jednotkami. Spolu s nimi zasedne v porotě i Jarmila Šenková, která pracuje jako romská terénní pracovnice v Náchodě, soud jí odebral děti a umístil je do dětského domova. Osud každé z nich by vydal na film.
Naleznou v programu festivalu zvláštní místo současné události v Iráku? Nebojíte se, že se protichůdné názory na válku protnou na půdě festivalu, že se vaši hosté mohou pohádat a poprat?
Promítáme dost dokumentů, jejichž téma se dotýká širšího prostoru Blízkého východu. Například Iráku a ilegálnímu prodeji jaderných technologií Saddámova režimu ze strany západních společností se přímo věnuje investigativní dokument Hra s ohněm. Kontroverzních debat o kontroverzních tématech se však neobávám. Jeden svět je půdou právě pro filmy, které mají narušovat stereotypy a provokovat debaty.
Festival je už možná stabilnější než Česká televize, s níž spolupracuje. Rýsuje se konečně - ač nový ředitel ČT stále není zvolen - nějaký přesný dlouhodobý model spoluúčasti ČT? Míním tím třeba závazek odvysílat více než vítězné filmy nebo mít z festivalu pravidelné zpravodajské vstupy jako nyní z finále?
Já jsem s naší spoluprací s Českou televizí spokojen. Festival Jeden svět pořádá společnost Člověk v tísni a ČT je jedním ze základních stavebních kamenů dosavadního působení Člověka v tísni. Festivalu bude letos patřit téměř deset pořadů ČT včetně komponovaného bloku Večer na téma Jeden svět v neděli 13. dubna.
Kam letos festival vyjede a které filmy zůstanou v putovní kolekci?
Pražská část festivalu se uzavře 16. dubna, pak se soubor filmů přesune do čtrnácti míst republiky, konkrétně do Brna, Českých Budějovic, Hradce Králové, Jihlavy, Kutné Hory, Olomouce, Opavy, Ostravy, Pardubic, Plzně, Teplic, Uherského Hradiště, Ústí nad Labem a Rožnova pod Radhoštěm. V putovní kolekci zůstane nejméně dvacet až pětadvacet dokumentů - a které to budou? O tom rozhodnou svým hlasováním sami diváci.
