Zprávu potvrdil hereččin agent. Jedna z nejpopulárnějších francouzských filmových hvězd se podílela na více než 120 filmech. Moreauová se proslavila v 50. a 60. letech a ve filmu debutovala už v roce 1948. Hrála pod vedením slavných režisérů Michelangela Antonioniho, Luise Buňuela nebo Françoise Truffauta.
Filmová kariéra dámy s hlasem „nejcharismatičtějšího dlaždiče na světě“ byla oslnivá a trvala desítky let. Pro své fanoušky se Moreauová stala něčím víc než jen „pouhou“, i když vynikající herečkou. Její rozličné filmové role, způsob, jakým vystupovala na veřejnosti, i osobité vlastní názory se sloučily a daly vzniknout Jeanne Moreauové jako mýtu: symbolu konvencemi nespoutané, intuitivní a pronikavě inteligentní ženy.
Narodila se 23. ledna 1928. Vyrůstala jako druhorozená dcera v bohémské rodině majitele restaurace na Montmartru a anglické revuální tanečnice a zpěvačky. Její rodiče se však rozvedli a budoucí filmová hvězda si z neharmonických poměrů dost možná odnesla onen pro její role tak typický pocit osamění, nutnosti vystačit si sama a vzdorovat okolí, které se s ní snaží manipulovat.
Herečka začínala k nelibosti svého otce v divadle, a to ještě jako studentka konzervatoře. Nedlouho poté, v roce 1948 ve svých 20 letech, se subtilní tmavovláska stala nejmladším členem prestižní Comédie Française, v níž zůstala čtyři roky. Poté si vyzkoušela atmosféru experimentálního spolku Théatre National Populaire. Od konce 40. let začala Moreauová koketovat s filmem, i když zatím na úrovni nepříliš výrazných melodramat.
Přelomové pro ni bylo setkání s režisérem Louisem Mallem, který ji obsadil hned do několika filmů. Poprvé zaujala ve Výtahu na popraviště (1957) - temném thrilleru, který je dnes považován za „certifikovanou klasiku“. Věhlas jí přinesla i role znuděné manželky ve snímku Milenci (1958), naopak komediální polohu si vyzkoušela ve westernu Viva Maria! (1965), v němž se o přízeň publika dělila s blonďatou Brigitte Bardotovou.
Moreauové se podařila i kreace ctižádostivé a intrikánské hraběnky Julietty Valmontové v Nebezpečných známostech (1959) Rogera Vadima. Režisér François Truffaut ji pak obsadil do filmu Jules a Jim (1961), kde ztělesnila svobodomyslnou Kateřinu, jež uniká nástrahám milostného trojúhelníku sebevraždou. Jeden z nejhlubších výkonů pak podala v psychodramatu Michelangela Antonioniho Noc (1960).
„Nikdy jsem neodcházela od filmu stejná jako na začátku natáčení. Vždy objevím nové pocity či emocí, o kterých jsem vůbec netušila, že mám,“ pronesla jednou.
Ač se v začátcích její kariéry kameramani obávali, že je málo fotogenická, vypracovala se mezi hlavní filmové sexsymboly poválečné Francie. Objevila se tak třeba ve stejnojmenném filmu režiséra Jean-Louise Richarda jako Mata Hari.
Je to způsob žití
Moreauová se časem rozhodla vyzkoušet si i režisérskou práci. V roce 1975 zaujal její debut Světlo, vyprávějící o osudech čtyř hereček, z nichž jednu si také sama zahrála. O tři roky později natočila Dospívající dívku, film s autobiografickými motivy o mladé hrdince vyrůstající těsně před druhou světovou válkou. Často se realizovala i pěvecky, svým podmanivým a nepatetickým hlasem nazpívala desítky šansonů.
Moreauová byla jedinou herečkou, která dvakrát předsedala porotě filmového festivalu v Cannes, kde v roce 1960 obdržela cenu za nejlepší ženskou roli (film Moderato Cantabile režiséra Petera Brooka). Během své kariéry trvající 65 let získala tři francouzské filmové ceny César a další dvě nominace.
Osobní život herečky, jež tvrdila, že manželství pro ni není to „pravé ořechové“, byl spojován s řadou mužů. Byla třikrát vdaná, syna Jeroma (nyní úspěšného malíře) měla s prvním manželem, již zmíněným hercem a režisérem Jeanem-Louisem Richardem.
„Dělat film, to není jen určitý způsob hry, to je způsob žití,“ tvrdila Moreauová, která se dokázal se stárnutím noblesně vyrovnat, aniž by to ohrozilo její popularitu či snížilo zájem filmařů. Naposledy stála před kamerou před dvěma lety.
