Isabelle Doré

Isabelle Doré | foto: Robert Rambousek, MF DNES

Je nutné být zvědavý, tvrdí Isabelle Doré

  • 3
Příběh romské ženy Drany, které na cestě padne kůň a ona ve snaze udržet při životě jej i sebe vypráví skutečné i vybájené historky ze svého života - to je César a Drana, monodrama frankofonní Kanaďanky Isabelle Doré.

Oslovilo tisíce diváků po celém světě, do češtiny je převedl Petr Christov a Dranu na komorní scéně pražského Divadla ABC představuje Luba Skořepová. Jednu reprízu takřka stále vyprodané inscenace přijela zhlédnout autorka osobně.

Mateřskou řečí dramatičky, scenáristky a původně herečky je francouzština, stejně dobře však hovoří anglicky. Jakmile dojde na emoce, přeskočí pro výraz spontánně do francouzštiny. Otevřeně mluví i o sobě.

Rozumí mé postavě? Rozumí mně!
"Drana, to jsem svým způsobem já. Spisovatel nebo dramatik může psát o jakémkoliv tématu, ale vždy je to jen záminka, aby mohl vyprávět o sobě. Jinak to není možné," říká Doré a hned přidává velmi osobní historku.

Když potkala svého současného manžela, stále váhala, zda má do vztahu jít naplno. Pak dostala literární cenu ve Francii a současně pozvánku na první uvedení Césara a Drany ve francouzském Valenciennes.

"Jela jsem s tím, že se ve Francii rozhodnu: buď půjdu do vztahu naplno, nebo se rozejdeme. Césara a Dranu ve Francii nastudovala amatérská produkce, ale nikoli špatná. Bylo to slavnostní a dojemné, šli jsme pak s inscenačním týmem na večeři. Když jsme se vrátili do hotelu, zeptal se mě můj budoucí muž, jak se mi inscenace líbila. Bála jsem se moc chválit, tak jsem říkala, že je to přece jen amatérské. A on se rozohnil a začal mluvil o Draně. Tři hodiny líčil své okouzlení jejím charakterem, jak je tvrdohlavá, silná, nabitá emocemi a přitom křehká. Když jsem ho poslouchala, uvědomila jsem si, že když tak dobře rozumí mé postavě, rozumí vlastně mně. A nespletla jsem se - jsme spolu dosud a jsem si jistá, žese už nerozloučíme."

Přestože se Isabelle Doré identifikuje ze všech svých postav nejvíce s Dranou, na jevišti si ji nikdy nezahrála. Ani by si prý netroufla. S herectvím přitom začala záhy: již v patnácti letech zářila ve hře Arthura Millera Čarodějky ze Salemu v prestižním kanadském divadle.

Otec byl režisér, matka známá herečka. Zejména ona Isabellu podporovala v herecké dráze. "Rodiče se záhy rozvedli, a když otec zjistil, že místo na vyučování chodím zkoušet do divadla, zuřil. Nikdy jsem nebyla dobrá studentka, vždy jsem byla ve třídě poslední a z jedenácti škol mě vyhodili," vypráví Doré.

V devatenácti školu opustila nadobro, začala se živit jako herečka a čím dál víc také jako autorka - zprvu psala společně s ostatními herci pro jejich divadelní skupinu, později začala připravovat televizní scénáře a pořady pro děti. Psaní ji stále víc přitahovalo.

"Jako herečka jsem nikdy nebyla Isabelle Doré, ale jen dcera oblíbené herečky," vysvětluje. Dranu napsala pro svou přítelkyni a kolegyni. "Řekla mi: Chtěla bych si zahrát Cikánku. To byl první impulz. Jenže pak jsem se pustila do studia a zjistila, kolik nesmyslů a klišé už lidé napsali o Romech," konstatuje autorka, která rok jen sbírala materiály a snažila se o určitou dávku autentičnosti.

"Moje Drana však není historická hra ani dokument. A navíc Drana je lhářka, proto může říkat, co chce," dodává. Žena, pro kterou Dranu psala, nebyla starší než pětatřicet let. "Už tehdy jsem přítelkyni ujistila, že největší výhoda role je, že si ji klidně bude moci zahrát jako čtyřicetiletá nebo padesátiletá. A nyní mě nesmírně těší, že české představitelce DranyLubě Skořepové je čtyřiaosmdesát. To je neuvěřitelné a zároveň důkaz, že Drana vlastně nemá věk."

Poučení z Olomouce
A jak se Isabelle Doré vyrovnává s kritikou, že její pohled na Romy je silně romantizující? "V Severní Americe a Kanadě takové hlasy nejsou příliš slyšet, protože tolik Romů tam nežije. Pamatuju si na své vystoupení před několika lety v Olomouci před studenty: když jsem začala mluvit o Romech, měli nepřístupné a tvrdé obličeje. Došlo mi, že mám před sebou lidi, kteří Romy nesnášejí a nechtějí slyšet nic o kulturních rozdílech."

"V Quebeku sice nemáme tolik Romů, ale vedle sebe tam žijí různé kultury a na pořadu dne jsou otázky, jako třeba zda mohou muslimské ženy chodit se zahaleným obličejem k volbám. Domnívám se, že je nutné být zvědavý. Zajímat se, ptát se, komunikovat. Romové mají velmi specifickou a unikátní kulturu - proč by nás měla zajímat méně než třeba francouzská?" ptá se Isabelle Doré.

,