Je nám tady spolu tak nějak divně

Jistý filmový scenárista a režisér se zaplete s malým pražským divadlem natolik, že přislíbí napsat pro něj hru. Nazve ji Příběhy obyčejného šílenství a ujme se i divadelní režie. Dvojnásobný debutant se jmenuje Petr Zelenka, progresivní pražskou scénou je nově zrekonstruované Dejvické divadlo a výsledek představuje zatím největší překvapení sezony.

Strukturou vyprávění a originální poetikou navazují Příběhy obyčejného šílenství na Zelenkovy autorské Knoflíkáře a scénář k filmu Samotáři. Navíc se herecký představitel výrazné role maniakálního doktora v Samotářích Ivan Trojan reinkarnuje v inscenaci v postavě Petra, který s obdobnou posedlostí pronásleduje objekt své touhy. Z rodu vykořeněných Samotářů jsou i další postavy, kupříkladu Petrův přítel Moucha, zahánějící osamělost bizarními autosexuálními praktikami.

Přesto nejsou Příběhy obyčejného šílenství divadelní mutací Samotářů a tématicky je zásadně překračují. V postavách Petrových rodičů vnáší Zelenka do příběhu téma mezigeneračního traumatu lidí, hluboce poznamenaných zkušeností normalizace. Petrův otec, za minulého režimu televizní hlasatel ideologické břečky stupidních zpráv, žije s traumatem někdejší služebnosti svého profesionálního hlasu. Matka je zas obětí komplexu užitečnosti, s nímž daruje krev s afektem zestárlé komsomolky, internacionalisticky zjitřené tragédií v Čečně. Poznamenaná minulostí prochází příběhem i postava skladatele Jiřího, jemuž se v náručí mladé milenky cynicky stýská po časech, kdy i vlažné disidentství budilo ženský obdiv...

Dejvické divadlo Praha
Petr Zelenka: Příběhy obyčejného šílenství
Režie	Petr Zelenka j. h.
Scéna	Martin Dejwitz j. h.
Kostýmy	Jaroslava Pecharová j. h.
Choreografie	Klára Lidová j. h.
Premiéra	16. listopadu 2001

Žárovka v ústech

Zelenkova hypersenzitivnost, s níž zkoumá a komediálně využívá lidské úchylky, může připomenout sebeironickou obsedantnost takového Woodyho Allena. Schopnost analytického odstupu od sexuality a jejího vlivu na nesnesitelnou směšnost našich životů si zase nezadá s kunderovským pozorováním člověka, nicméně Zelenkova poetika trapnosti je přes všechny tyto vzdálené příbuznosti nezaměnitelně svá.

Se Zelenkovým groteskním civilismem si výborně porozuměl herecký soubor Dejvického divadla. V projevu Ivana Trojana převládá posmutnělý údiv nad skutečností, že jeho úchylka se takřka ztrácí ve sborovém šílenství ostatních, a v případě vlastních rodičů zůstává pouhou odnoží. Rolí Petrových rodičů se bravurně zhostili hostující Nina Divíšková a zdejší umělecký šéfrežisér Miroslav Krobot. Anatomie jejich současného soužití, Otcova vyhořelost a škubavá aktivita Matky nepřímo odrážejí choromyslnost doby, kterou byli nuceni žít. Scéna, v níž Petr přistoupí na Otcovu utkvělou představu, jestli se do úst může vejít celá žárovka, představuje jednu z nejpalčivějších metafor zážitku normalizace. Dalo se žít aspoň trochu důstojně s takovýmto skleněným roubíkem, který se všichni báli skousnout? Dokud si Petr nevyzkouší pocit ucpaných úst, nemůže procítit ani Otcovo dnešní tiché šílenství.

Hodnověrně zapůsobilo obsazení Jiřího Bartošky, který postavě Jiřího zapůjčil své ochraptělé charizma a nechal se obdarovat jednou z přepočetné sbírky Zelenkových oblíbených úchylek. Vyšlo i hostování pohybově dráždivé Lindy Rybové pro roli figuríny Evy, již k životu probudí mučivá představivost experimentátora Mouchy v podání Martina Myšičky.

Ženské postavy a jejich představitelky - Lenku Krobotovou, Zdeňku Volencovou, Janu Holcovou a Kláru Melíškovou - charakterizuje přece jen větší ukotvenost v reálném světě. Zelenkovy hrdinky sice dočasně podléhají depresím či záchvatům upřímnosti, ale nejsou odsouzeny k věčnému bloudění jako zranitelní zástupci silnějšího pohlaví, hroutící se pod každou deziluzí, tak jako Petrův konkurent Aleš, interpretovaný Igorem Chmelou.

Meze autorovy poetiky
Scenáristická technika proplétání osudů vícero postav vytvářejících mozaiku celku, je však metodou, která na jevišti drobí pozornost na sledování epizod bez silnějšího dramatického napětí. Též závěrečná pointa není vygradovanou křižovatkou, kde by se fatálně srazily všechny osudy.

Jinak řečeno: Zelenka nenapsal univerzální hru, kterou by bez potíží mohlo uvést jakékoliv divadlo prahnoucí po dramatu ze současnosti. Přesto si myslím, že z polistopadové dramatiky právě Zelenkova nepřenositelná poetika i na jevišti dokázala nejpřesněji reflektovat společenské klima 90. let. Asi je jen příznačné, že k tomu došlo bez podpůrných prostředků dotovaných soutěží a v divadle vzniklém až ve svobodných poměrech před necelými deseti lety.

Ivan Trojan jako Petr a hostující Nina Divíšková v Zelenkově hře v pražském Dejvickém divadle.