Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Brno ukázalo, co všechno může mít nálepku jazz

  15:11aktualizováno  15:11
JazzFestBrno se propracoval v posledních letech na bezesporu nejvýznamnější žánrovou přehlídku v Česku. Ačkoli jsou koncerty rozprostřeny do více než dvou měsíců, v uplynulých dnech Brno zaznamenalo letošní vyvrcholení.

Wayne Shorter (JazzFestBrno 2016, 13. 4., Bobycentrum) | foto: Jan Přenosil

Parádní jízda muzikou podle hesla „co interpret-to jiný styl“ začala v neděli 10. dubna v Divadle Husa na provázku, kde se představily dva české špičkové soubory. Večer otevřel ten, který ze všech, které během oněch tří dní v Brně vystoupily, měl ke klasické představě o tom, co je jazz, nejdále. Trio Malina-Liška-Nejtek, posílené hostujícím bubeníkem Kamilem Slezákem, se kterým také natočilo svůj loňský debut Fragile Bliss. Recenzi alba najdete zde.

Luboš Malina, Kamil Slezák

Luboš Malina, Kamil Slezák

Zatímco album je rovnocenné, na pódiu působí jako přirozený leader Luboš Malina, banjista Druhé trávy (Robert Křesťan byl ostatně k vidění i v hledišti) a hráč na irské flétny. Už třeba po formální stránce proto, že jeho party zahajují většinu skladeb a spoluhráči se k němu přidávají.

To, co trio hraje a o co se většinou autorsky podělil Malina s Liškou, lze nejlépe označit termínem nová akustická hudba, který se v 80. letech zaváděl mimo jiné pro projekty amerického banjisty Bély Flecka. A ten je, jak hned v úvodu bloku neopomněl v souvislosti s první skladbou Song for Béla uvést, velkým vzorem Luboše Maliny.

Fotogalerie

Hudba je to velmi průzračná, melodická, posluchačsky velmi vstřícná někdy zavádí k latině, někdy do Orientu, jindy dokonce až někam k instrumentálním pasážím z písniček Toma Waitse. A působilo úplně logicky, když jako přídavek trio, resp. kvarteto vystřihlo skladbu V nevysokých horách od Druhé trávy. Ostatně, Malina, Liška i Slezák jsou jejími členy.

Akustickou kapelu vystřídal na pódiu dočasně „oprášený“ Organic Quartet Ondřeje Pivce. Ten se z pozice mladé české hvězdy proměnil díky dlouhodobému pobytu v USA v mezinárodní naději - na několik českých koncertů si odskočil z britského turné proslulého zpěváka Gregoryho Portera, v jehož kapele momentálně hraje.

Ondřej Pivec

Ondřej Pivec

Organic Quartet je vlastně dnes už „all stars band“. Kytarista Libor Šmoldas hýří aktivitou a představuje neustále nové projekty (recenzi jeho posledního alba najdete zde), saxofonista Jakub Doležal a bubeník Tomáš Hobzek patří mezi přední nejen jazzové české instrumentalisty.

Pohromadě jim to ale hraje stále parádně, vzájemný respekt o několika už vzrostlých kohoutech na jednom smetišti rozhodně nesvědčil. V původních skladbách jsou nejen sehraní, ale nezmizelo ani vzájemné někdejší napojení. A také samozřejmý nadhled, se kterým dokazují, že tohle spojení je záležitost spíš citu než rozumu.

Mark Turner

Mark Turner

Tohle všechno chybělo bohužel první kapele pondělního večera v Sono Centru, která byla jediným slabším bodem této části brněnského JazzFestu. V USA žijící německý bubeník Jochen Rueckert sestavil kvarteto, jehož frontmanem je saxofonista Mark Turner. Přestože kapela nehrála žádnou vylaborovanou intelektuální hudbu, jako by mezi ní a hledištěm byla stěna z plexiskla.

V Rueckertových skladbách se sice tu a tam zablýskla invence, ale akademické podání a kupodivu ne zrovna ideální souhra pohřbily tyhle zajímavé okamžiky hluboko pod zem. Ani po dramaturgické stránce nebyla volba této „předkapely“ (jak bylo v kuloárech slyšet, přestože tuto pozici kvarteto jistě záměrně nemělo) před hlavní hvězdou večera dobrá.

Robert Glasper Experiment

Robert Glasper Experiment

Tou byl totiž soubor klávesisty Roberta Glaspera Experiment. Glasper má poslední léta pověst jednoho ze „spasitelů jazzu“, vizionáře, srovnávaného bezmála s Milesem Davisem. To je jistě trochu přehnané tvrzení, nicméně je pravda, že hudba, kterou hraje, je nepochybně jednou z možností, jak jazz v současné době prosadit i mezi žánrově nevyhraněným publikem.

Blok Glasperovy afroamerické smečky byl jakýmsi průletem hudebními dějinami posledních skoro padesáti let. A to nejen černé. Vedle odkazů k davisovským „čubčím lektvarům“ nebo hancockovským „lovcům lebek“ se zde daly zaslechnout třeba i výrazové polohy fusion Chicka Corey. Nemluvě o nirvanovském vyvrcholení.

Ale v souvislosti s Glasperem je obvykle řeč hlavně o hip hopu. Toho je samozřejmě nejvíc v rytmech, ve hře bubeníka Marka Colenburga i basisty Derricka Hodge. Ovšem ten nejviditelnější, saxofonista, vokalista a „hračička“ s vocoderem Casey Benjamin přilétl nejspíš odněkud z Marsu - a jeho projev, který byl skvělým kořením celého setu, tomu odpovídal.

Wayne Shorter

Wayne Shorter

V úterý si JazzFestBrno vybral odpočinkový den a ve středu přivedl na scénu Bobycentra jednu z největších letošních hvězd (vlastně tu zcela největší...), saxofonistu Waynea Shortera s jeho dlouhá léta neměnným Quartetem, jehož členy jsou pianista Danilo Pérez, kontrabasista John Patitucci a bubeník Brian Blade. Tedy samé extratřídy, vlastně „kapela kapelníků“.

Shorterovi, který byl aktivně u mnoha podstatných zlomových okamžiků jazzových dějin posledního půlstoletí, je 82 let a čekalo se, zda se pokročilý věk nějak odrazí na jeho hře. Formálně ano: oproti předchozím českým koncertům hudebník seděl a většinu koncertu odehrál na sopránsaxofon, který je fyzicky asi přece jen „lehčí“ než tenor; vzhledem ale k tomu, že „sopránka“ k Shorterovi neodmyslitelně patří, nikoho to jistě nepřekvapilo. Alespoň ne v negativním smyslu.

Koncert, který jako vždy tvořil téměř souvislý tok hudby, rozdělený „místy na potlesk“ snad jen třikrát, čtyřikrát, začal velmi zvolna, jako když rostlina klíčí ze semene a proráží si nánosy hlíny. Úvodní soustředění Waynea Shortera zjevně narušoval jakýsi technický problém se saxofonem, ale plně rovnocenná kapela více než sekundovala svému leaderovi.

Hudba kvarteta je stylově zcela nezařaditelná, neuchopitelná, slovy vlastně těžko popsatelná. Je to čirá emoce, která má ale pevný muzikantský základ, nejde o žádné chvilkové poblouznění momentální náladou. Všichni čtyři hráči se překonávají ve vzájemné empatii, dokonale na sebe reagují - a ještě se u toho usmívají. Být společně na pódiu jim dělá zjevnou radost.

O Wayne Shorter Quartetu se už léta mluví jako o nejlepší jazzové kapele této planety. Pokud rozumíme jazzu jako hudebnímu stylu, ve kterém by mělo nejvíce platit mušketýrské „všichni za jednoho“, nelze než tento absolutní úsudek i po brněnském koncertě podepsat.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.