I proto, že podle námětu knihy vznikl stejnojmenný film režiséra Davida Ondříčka, který vstoupí do kin v říjnu. Jak upozorňuje autor, příběh třicetiletého libereckého ztracence Fleischmana se v románu a filmu dost liší – včetně konce.
Aby tu svébytnost ještě podtrhlo, vydává nakladatelství Labyrint knihu s nefilmovou obálkou, na níž z mlžného oparu vystupuje silueta Ještědu. O něm, ale i o mracích, jménech, kořenech a česko-německé minulosti vypráví Rudišův příběh.
"Pracuju v hotelu, který nemá rohy, ale i tak si tu můžete rozbít hlavu a přijít o rozum. V hotelu, kde je vše kulaté a kde můžete zabloudit stejně snadno, jako můžete zabloudit v mlze, ve velkém městě nebo sami v sobě, a to se jednou za čas přihodí nejen mně, ale úplně každému, a tak by na to člověk měl být nachystaný," popisuje hrdina a vypravěč knihy Fleischman poněkud omšelý, ale magický ještědský grandhotel, kde všechno vypadá jako ze sekáče. Místo, kde nosí kufry a vysypává popelníky, stírá prach a tajně pozoruje hosty klíčovou dírkou. Vlastní život totiž nemá.
Fleischman je samotář, který čtenářům zvolna dávkuje svou minulost. Již v dětství byl vysmívaným otloukánkem, kterého nikdo neměl rád a spolužáci na něj plivali přezdívky Smrkáč, Šišaťák, Tesil, Rampouch, Teploměr a Mrakomor.
Vlastně ty dětské krutosti mají reálný základ – Fleischman má od osudné havárie, v níž ztratil své rodiče, hlavu trochu šišatou a bojuje s rýmou. Jeho první slovo bylo mraky a u nich zůstal – jsou jeho posedlostí a jedinou láskou, té skutečné se uzavírá. Možná i proto ho tolik svazuje Liberec, město, které marně zkouší opustit.
Jaroslav Rudiš začal příběh psát v létě 2004 na německém ostrově Sylt, pod dojmem mohutných front od Severního moře, které letěly přes Hamburk na Berlín a na Liberec.
