Jaroslav Dušek v knižní konzervě

Nakladatelství Kalich v edičním profilu rozvíjí řadu knižních rozhovorů. Po faráři a písničkáři Svatopluku Karáskovi, faráři a publicistovi Miloši Rejchrtovi a po manželské i hudební dvojici Zdence a Jiřím Tichotových je dalším v řadě herec a režisér Jaroslav Dušek.

Otázky mu mezi loňským dubnem a letošním únorem kladli Ivana Čechová a Michal Plzák.

Vzhledem k strmému růstu Duškovy popularity začalo být knižní interview s ním otázkou času; kulturní a společenskou scénou "rejdí" dámy a páni s diktafony a hledají, kdo by ještě šel "podojit".

Podmínky ke knižnímu interview s Duškem byly dvě, jednoduché a těsně spolu související: protagonistův souhlas a tazatel, jenž by nepatřil k těm, o nichž Dušek v rozhovoru vypráví: Přijdou a chtějí od něj prostě něco slyšet.

Ty lepší z novinových a časopiseckých rozhovorů s Duškem různou měrou naznačily, že jde o osobnost celostní, u níž je přístup k tvorbě nedělitelně svázán s postojem k životu. Dušek umí svoji divadelní a hereckou dráhu reflektovat, dá se s ním mluvit takzvaně o všem, nezdráhá se zobecňovat, filozofovat.

Čechová s Plzákem Duškovy celostnosti využívají a trochu na ni i spoléhají. Z mého hlediska - Divadlo Vizita s různými pauzami sleduji bezmála čtvrtstoletí - cítím, že to, co je u Duška stěžejní, jeho divadelní hledání, není u tazatelů znalostmi pokryto tak, jak by mělo.

Kořeny Duškovy tvorby a její raná, mimořádně produktivní fáze zajímají Čechovou s Plzákem méně než protagonistova schopnost "mít názory". Pravda, díky tomu je Nenucený výsek, jak se kniha jmenuje, obecně přístupnější, ale také v lecčems disproporční.

Podle mě nebylo nutné až do stadia historek z natáčení probírat pořad Taxi, prosím nebo tolik prodlévat u momentálně hodně žádané Duškovy inscenace americké hry Caveman. Ve srovnání s tím mi registrující průlet představeními Vizity z 80. let (Srslení, Kostky, Statek, Vystoupení) přijde nespravedlivý.

Dušek je sice otevřená duše, umí se v tvorbě "rozplynout", potlačit ego a takzvaně jít s věcí, ale není to partner snadný; je to člověk sugestivní, sugestibilní a dominantní, který při vzpomínce odsunuje některé někdejší spolupracovníky do nezaslouženého pozadí. Čechová s Plzákem mu kolegy málo vraceli do hry.

Jen jako nezamýšlená a tazateli nekomentovaná relativizace Duškových slov o nutnosti naslouchání svému srdci a v něm skryté pravdě vyznívá například protagonistova uhýbavá odpověď na otázku, co říká současným filmům tuzemských režisérů: "To je dost ožehavá půda... Nechtějte to po mně."

V kontextu současné domácí produkce knižních interview je dialog s Duškem nadprůměrný, ale ještě by chtělo jej "obrábět". Otázka je, zda by divadelník o další vysedávání a broušení vůbec stál, neboť na konci Nenuceného výseku říká: "... největší problém tady s tím rozhovorem je v tom, že pro mě je to vždycky už staré. Už je to jinak. Už jsem jinde, už přemýšlím o věcech jinak. Už je to posunuté. Proto se mi nechce tu knihu vydat."

Titulní sousloví "nenucený výsek" nemůže neupomenout na nedávno Argem uvedenou básnickou sbírku Duškova vrstevníka a jednoho z bývalých spoluhráčů Tomáše Míky Nucený výsek. Sousloví "nenucený výsek" také padne v druhém z deseti záznamů na CD příloze knihy; disk je výběrem některých hudebních pasáží z představení Vizity v pražském Divadle Archa v letech 2001-2004. Psát o tomhle kompaktu podrobněji, to by již byla jiná recenze...

Jaroslav Dušek, Ivana Čechová, Michal Plzák - Nenucený výsek.
Rozhovory. Fotografie různí autoři, text k CD Ondřej Hrab. Kalich, Praha 2004, 232 stran + CD, doporučená cena 289 korun.

,