Jaromír Hanzlík: Deset let prázdnin

  • 8
Jako by to byly dvě osoby. Jedna s vrabčím hnízdem na hlavě, s vykulenýma očima a v džínové bundě. Druhá seriózní - prošedivělý pán v kostkovaném saku, s vousy a brejličkami na nose. Toho prvního znáte ze starších českých filmů nebo seriálů. A toho druhého můžete každý týden vidět, jak si povídá s hostem televizního pořadu Úsměvy. Který se vám vybaví, když uslyšíte jméno Jaromír Hanzlík?

Jste zvláštní případ. Neustále jste na očích televizních diváků díky pořadu Úsměvy, které uvádíte, a také díky starším filmům, kterých jste natočil spoustu. Ale jinak jako byste nebyl. Není o vás slyšet, nic se o vás neví... Jak to?
Moje maminka, která mě letos opustila, mi taky pořád vyčítala, že se málo zviditelňuju. Ale já jsem přece každou sobotu vidět v České televizi. Myslím, že to stačí. Nejsem dlouhonohá blondýna s mírami 90-60-90.

To nejste, zato jste herec, který hrál třicet let divadlo a natočil stovky filmových nebo televizních rolí...
Ale zároveň nechci, aby moje fotka visela na každém rohu. Ani rozhovory nemám rád. Nevím, proč bych měl lidem říkat, jakou mám rád barvu a co mám nejraději k večeři. Myslím, že to ani nikoho nemůže zajímat.

Už deset let žijete ve Švýcarsku. Od té doby nehrajete v divadle, myslím, že jste se neobjevil ani v žádném filmu. Zato pravidelně dojíždíte na natáčení televizního pořadu Úsměvy, kam si zvete různé hosty, pouštíte ukázky z jejich filmů a vzpomínáte. Co vás na tomhle pořadu tak baví?
Právě to, že se můžu setkat s kolegy, které jsem třeba už dlouho neviděl. Každý host je jiný, takže i každý díl je něčím nový a zajímavý. A ten pořad je taky hodně oblíbený - dívá se na něj průměrně každý týden sedm set tisíc diváků. Koho by to nebavilo?

B y l   j s e m   j a k   v e v e r k a   v   k l e c i

Když už jste v Praze, poznávají vás lidé? Počítám, že při vaší nátuře z toho moc nadšený nejste... Nebo se pletu?
Říká se: Sejde z očí, sejde z mysli, ale naštěstí v mém případě to tak není. Lidi mě pořád poznávají, což mě těší. Doposud jsem nehrál žádné padouchy jako třeba Pepík Vinklář, kterému občas nechtěli prodat ani cigarety. Lidi si totiž role a herce pořád rádi ztotožňují.

Jako padoucha si vás opravdu nevybavuji... A nechtěl byste si nějakého zahrát? Nebo vlastně - neláká vás jakákoliv filmová role?
Ve filmu bych hrál rád. Dostal jsem taky už několik nabídek, ale když jsem pak četl scénář... A když jsem pak ten film viděl, byl jsem rád, že jsem v tom nehrál.

Jaromír Hanzlík


Narodil se 16. února 1948 v Českém Těšíně. Patří k nejpopulárnějším českým hercům. Už v osmnácti letech přišel do pražského Divadla na Vinohradech, kde hrál jednu hlavní roli za druhou: Hamlet, Chlestakov, Cyrano z Bergeraku, Raskolnikov, Oidipus, Car Fjodor a desítky dalších. Ještě mu nebylo dvacet a už měl na kontě i titulní postavy ve třech celovečernách filmech. Velmi obsazovaný byl i v televizních inscenacích, pohádkách a seriálech.
V roce 1992 si chtěl udělat roční pracovní přestávku a divadlo opustil. A nakonec se už nevrátil. Neobjevil se ani ve filmu, naposledy jej diváci viděli v pohádce Nesmrtelná teta. Rozhodl se žít v ústraní se svou partnerkou ve Švýcarsku. Před šesti lety přijal nabídku České televize a po Zdeňku Svěrákovi uvádí střihový pořad Úsměvy.
Jaromír Hanzlík je rozvedený, má dospělého syna Davida.
Jaké to byly filmy?
Nezlobte se, ale raději bych nejmenoval. Kromě filmů jsem měl nabídky účinkovat i v nějakých seriálech, ale opravdu to nešlo, nelíbilo se mi to ani trochu.

A máte nějaké oblíbené současné režiséry nebo scenáristy, kteří kdyby zavolali...?
Mám, ale jejich jména vám neřeknu. To by pak vypadalo, že je tímhle způsobem vyzývám, aby mi roli dali.

Co divadlo? Hrozně dlouho už nehrajete...
Je to právě deset let. A po tak dlouhém půstu je návrat každým dnem těžší. Obdivuju třeba Martina Stropnického, který po dvanáctileté diplomatické kariéře ohlásil návrat.

Odešel jste tehdy uprostřed sezony, nebo jste počkal až na konec?
V červnu 1992, na konci sezony.

Prostě jste odehrál poslední představení, uklonil se a šel?
Vyklidil jsem si dvě skříňky v šatně, naskládal jejich obsah do igelitek a šel jsem. Končila sezona, začínaly divadelní prázdniny a plánoval jsem si, že tentokrát nebudou dvouměsíční, ale budou trvat celý rok. Dva roky prázdnin od Verna, to byla moje oblíbená dětská knížka...

... nakonec z toho je deset let prázdnin. Opravdu to jde? Třicet let hrát, téměř každý den, a pak najednou vůbec nic. Něco vám z toho hraní muselo scházet.
Byl jsem jak veverka v kleci. Práce, práce a zase práce. Skoro třicet let každý den v divadle. Do toho televize, film. Dostavila se normální únava materiálu. Tehdy se zrovna ředitelkou Vinohradského divadla stala Jiřinka Jirásková, kterou mám rád a nechtěl jsem jí svým odchodem komplikovat život. A ona mě přemlouvala: Ještě tuhle hru, ještě tuhle roli nazkoušej. Jenže já jsem jí říkal: Když má herec zlomenou ruku nebo nohu, je to vidět. Ale když má zlomenou duši, vidět to není, ale taky nejde hrát. A to byl můj případ.

Ale jsou herci, třeba Josef Somr nebo Radovan Lukavský, kteří jsou starší než vy a hrají pořád. Jak to?
Tak to se musíte zeptat jich. Já jsem si s herectvím začal hrozně brzo.

Doufám, že dobrovolně. Že vás k tomu jako dítě nikdo nenutil.
Ale jistě. Můj táta prožil život v divadle a mě vůbec nenapadlo, že bych mohl být něčím jiným než hercem.

Kde tatínek hrál?
Byl šéfem operety v kladenském divadle. Tedy ne celou dobu byl jejím šéfem...

Copak se přihodilo?
Je to docela hezká historka. Můj táta byl velmi apolitický člověk. Až na jednu výjimku - a tou jsem byl já: narodil jsem se v únoru 1948. Jinak ho politika nezajímala, žil divadlem. Šéfa operety mohl po komunistickém převratu dělat jenom straník. On se komunistou stát nechtěl. Jeho kolegové si moc přáli, aby jim dál řediteloval, a tak mu jednou podstrčili k podpisu přihlášku do strany.

Jak podstrčili?
Obvykle podepisoval spoustu lejster, a tak si jí prostě nevšiml. Po roce si šel pro výplatu a najedou se diví, že tam má nějakou srážku. Paní pokladní mu vysvětlila, že to je členský příspěvek. Jaký příspěvek? Jaká strana? divil se táta. A považte - z partaje ještě ten den vystoupil. A to bylo prosím v roce 1951.

Takže ani nemusíte povídat dál. Skončil, že?
V padesátých letech? Na Kladně? No samozřejmě!

S á m   n a   s e b e   s e   n e d í v á m

Myslíte, že teď je postavení herce jiné než v době, kdy tady vládli komunisté?
Za minulého režimu mělo divadlo jeden smysl nebo jedno poslání navíc. V totalitních režimech se totiž umělci stávají mistry dvojsmyslů a metafor. Třeba i v Shakespearovi. A diváci na to vyloženě čekali. Bavilo je ty náznaky v textech hledat. Bylo to takové tajemné souznění. Mše. Dneska si všechno můžete přečíst v novinách a v divadle vám nemusí nikdo nic tajně naznačovat. I proto dnes divadlo a kumšt hledají svůj smysl. Před dvaceti lety divadlo nemohlo svobodně mluvit, a mluvilo. Dneska může a říká něco?

Herci dnes z divadla „odbíhají“ a vystupují v různých show, moderují. Jak se na to díváte?
I herec se musí něčím živit. Gáže z divadla, to je tak na činži. Tak to bylo dřív a dnes to není určitě lepší. I proto se mezi herci říkává: Divadlo - to je chléb náš vezdejší, a televize, film, rozhlas nebo dabing - to je chléb náš vedlejší.

I vy jste se stal když ne moderátorem, tak průvodcem televizního pořadu. Musel jste některé hosty přemlouvat, aby do Úsměvů přišli? Anebo: stalo se, že někdo se vůbec nechtěl zúčastnit? Jak se hosté vybírají, můžete do toho mluvit i vy?
Ne, nemusel jsem nikoho přemlouvat. Dokonce se někteří hlásí sami. Výběr hostů na mé doporučení určuje dramaturgie.

Kdy vás napadlo vydat televizní Úsměvy jako knížku? Myslíte, že může mít úspěch teď, když jsou pulty přeplněné knihami, na jejichž titulech je tvář herce nebo zpěvačky?
V posledních letech se opravdu roztrhl pytel s hereckými vzpomínkami všeho druhu. Taky jsem se ocitl pod tlakem vydavatelů a autorů těchto publikací. Nehodlám ale odhalovat své soukromí, a kdybych se přece jen rozhodl dát o sobě veřejnosti něco na vědomost, jistě bych si to napsal sám, a ne jenom podepsal slohovou práci někoho jiného - což se běžně děje... Pořad Úsměvy uvádím už šest let. Během té doby jsem si pro sebe dělal na památku fotografie. Pak mě napadlo ke každé té fotce, a tedy i k osobě na ní, napsat krátkou poznámku, postřeh nebo glosu. A tak vzniklo album, které, jak doufám, potěší i sběratele autogramů.

Co vám dělalo při psaní největší problémy?
Třeba o mužích se mi psalo docela dobře. Na ty je přece jenom lehčí použít ironii, trošku si šťouchnout. K ženám je zapotřebí mít jemnější přístup.

V Úsměvech je spousta ukázek ze starých filmů. Jaký máte nejraději?
To mám říct jeden? Tak to nedokážu. Když vybíráme ukázky pro Úsměvy, tak vidím tolik skvělých filmů, že to opravdu nejde.

Díváte se sám na sebe ve starších snímcích?
Mám něco málo na kazetách, ale nemám potřebu se na ně dívat. Moje partnerka žije celá desetiletí ve Švýcarsku, a když jsme se seznámili, vůbec netušila, že jsem herec. Takže se pak ráda na některé filmy podívala. Asi chtěla vidět, s kým má tu čest.

Proč se na ně nedíváte?
Je to minulost.

Myslela jsem, že herec musí být tak trochu exhibicionista. Vy ne?
Nedávno jedna má kolegyně popisovala, co ji na hraní baví: ty neustálé převleky - že jednou může být za krásnou dámu, jednou za ošklivou stařenu a jednou za prostitutku. To pro mě není smysl hraní. To je ten exhibicionismus, na který se ptáte.

Proč si myslíte, že Češi tak strašně milují starší domácí filmy nebo seriály?
Asi proto, že v Čechách vždycky byli kvalitní scenáristé, režiséři a především herci. To v jiných srovnatelně velkých zemích nebylo. Všimněte si, že u nás už přece jenom opadává zájem o Dallas, Manuelu a podobné braky a vítězí třeba zase Dietlova Žena za pultem. Moje maminka, to byl takový lakmusový papírek. Žila sama, a tak jejím denním společníkem byla televize. Často, když jsem jí volal, tak říkala: Zavolej prosím tě později, koukám se na Esmeraldu. Pak ji to ale přešlo a říkávala: Ono je to pořád dokola.

Vy se na televizi díváte, když jste zrovna v Čechách?
Spíš obcházím divadla, ale občas si ji ze zvědavosti pustím taky.

A?
Ne že bych měl něco proti komerčním televizím, je úplně normální, že existují. Vadí mi ale, nebo spíš mě šokuje, že hlavně na vesnicích lidi ráno vstanou a pustí si Novu. Ne televizi. Ale rovnou Novu. A čekají, že je bude celý den bavit.

Švýcaři jsou víc veřejnoprávní?
To ani ne, ale mají větší výběr. V Čechách si divák může obvykle vybrat ze čtyř kanálů. Ve Švýcarsku jich je přes padesát. Žádný z nich nemá tak výsadní postavení.

Ale to, že Nova ho u nás má, není její chyba. Možná nemá kvalitní konkurenty.
To je možné, ale taky to třeba bude v tom, že v některých domácnostech mají televizor jen s jedním knoflíkem...

N i k d y   j s e m   n e v ě ř i l   t ě m ,  c o   m a j í   m o c

Hodně cestujete, můžete srovnávat. Když přijedete do Prahy, co byste tady určitě vylepšil?
Praha je krásná. Ale taky strašně špinavá. Bohužel. Často třeba upozorním nějakého kuřáka, který odhodil vajgl, slovy:
- Něco vám upadlo, pane!
- A co jako?
- No, upadlo vám něco, tak si to seberte.
- Co je vám do toho?
 No tak co na to mám říct? Proč se nejen v Čechách, ale na celé planetě zahlcujeme odpadem? Pořád něco dovážíme, odvážíme, převážíme... Žijeme zbytečně rozmařile.

Co navrhujete?
Bylo by docela fajn, kdyby se skromnost v konzumu a potřeba žít v čistém prostředí stala módou. Zejména mezi mladými. Místo toho si kupují časopisy, ve kterých si čtou, co je právě in a co je out. A když zrovna frčí zelené ponožky, tak ty červené odhodí a spěchají si koupit ty správné. Protože za čtrnáct dnů budou in zase žluté.

Sledujete politiku?
Ano, jistě. I ve Švýcarsku čtu české noviny a poslouchám rádio. Ale jsem tam v tom zájmu tak trochu osamocen. My Češi jsme totiž strašně politický národ. Vůbec si nedovedu představit, že Švýcaři sedí v hospodě a rozumují: No já ti nevim, co s tou Ruth Metzlerovou, myslíš, že tu ministryni dělá dobře? Anebo ten pan Couchepin, to je taky takovej divnej patron... Já už tu jeho partaj volit nebudu. To neuvidíte. Tady když se dva lidi potkají, bývá obvykle politika tématem číslo jedna. Pak teprve fotbal a ještě za ním ženy...

Co je vám sympatičtější?
Švýcarský přístup se mi zdá přirozenější. A existují tam i jakási konverzační tabu. Nikdo se nikoho nezeptá jaké platí daně, jaký má příjem a koho volil. Protože se respektují.

A kdybych vám teď položila otázku, z čeho teď žijete, co odpovíte?
Neodpovím vám nic a pomyslím si, že jste nevychovaná. Nic vám do toho přece není.

Hodně herců se po revoluci na politiku dalo. Napadlo vás to taky?
V žádném případě. Já jsem byl vždycky typ „Neseznamujte mě“. Chtěl jsem se znát maximálně s ředitelem divadla, ale dál jsem raději nezacházel. Nikdy jsem nevěřil těm, co mají moc.

I za komunistů jste se toho držel?
Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme! Tak toho se držím pořád, to mě naučil tatínek.

Pane Hanzlíku, proč se tak strašně bráníte rozhovorům? Vždyť netrvají ani tak dlouho...
Jak vidíte, vám jsem se neubránil. Ale teď mám zas na léta pokoj!


Co mi vadí, co mě štve


Jaromír Hanzlík o sobě nerad mluví. Svoje názory nebo pocity si zato pečlivě zapisuje na malé kousky papírků, které má neustále kolem sebe. Z nich se pak dá vyčíst, nad čím přemýšlí.


O divadle

Divadlo je nutností jen pro čtyři procenta populace. Žije vlastně jen díky určité intelektuální elitě. A ta by měla divadlo podporovat. Kdysi to byli mecenáši. Nebýt zakázek od osvícených aristokratů, nebyly by vznikly hry Shakespearovy, Michelangelovy obrazy nebo Bachova hudba.
Kde jsou mecenáši dneska?


O filmu

Když máte dost peněz, můžete natočit film a nemusíte mít ani talent a potřebu něco sdělit. Co si myslet o výroku jednoho mladého režiséra, který na svůj film dostal dokonce grant? Po premiéře v jednom rozhovoru uvedl: Neměl jsem touhu po žádném zásadním sdělení. Nemyslel jsem na žádného konkrétního diváka, dělal jsem to hlavně pro sebe...


O umění
Umění je pod tlakem povrchnosti, pseudoumění, imitace umění. Panuje kult ošklivosti. Co je krásné, je označeno za kýč. Svoboda s sebou přinesla příležitost i pro ty, kteří nemají co říci a místo zápalu a vášně se vyznačují agresí. Zalíbení hledají ve věcech, které působí na diváka agresivně. Já nechci diváky deprimovat.


O životním prostředí
Slušelo by se víc skromnosti. Mladí by měli víc dbát na životní prostředí, protože si ho užijí víc než staří. Spíš než při demonstracích ničit a rozbíjet, dát energii jinam. Třeba Ondra Vetchý nikde nekecá, ale při každodenním procházením Prahou sbírá odpadky a nestydí se za to.


O rozmařilosti
Zahlcujeme se odpady. Denně se transportují megatuny stejného zboží na všechny světové strany. Zbytečně! Tisíce náklaďáků smrdí do vzduchu, když vezou kuřata od nás do Dánska a ta polská zase k nám.


O humoru
I humor sestupuje pořád níž a níž. Sprostá slova, hrubost, neomalenost jsou na denním pořádku.


O moci

V minulém režimu byl na koni příslušník vládnoucí strany. Dnes ten, kdo má tučné konto, ať k němu přišel jakkoliv. Špatnost však nestačí jen ignorovat, natož se s ní smířit. Proč by měl tento národ žít neustále v područí lumpů všeho druhu?
Demokracie je bohužel na darebáky slabá.


Jaromír Hanzlík.

Jaromír Hanzlík.

Car Fjodor - další role, který Jaromíra Hanzlíka proslavila. Partnerkou mu byla Hana Maciuchová.

Téměř třicet sezon odehrál v Divadle na Vinohradech. Hrál snad všechny známé divadelní postavy, Cyrana z Bergeraku nevyjímaje.

Právě Zdeňka Svěráka vystřídal Jaromír Hanzlík v roli průvodce střihového televizního pořadu Úsměvy.

Takhle to vypadalo, když Jaromír Hanzlík křtil svou knížku Album Úsměvů. Přišli skoro všichni herci, které si Hanzlík napřed pozval do televizního pořadu a pak jejich fotografie s krátkou glosou seřadil do knížky.