Českému divákovi se měl poprvé „naostro“ prezentovat katalánský režisér Calixto Bieito, pověstný násilnými a sexuálními scénami, jimiž zaplňuje klasická díla. Jistě, když to udělá třeba s Mozartem, přitáhne pozornost. Ale co opera Z mrtvého domu, zkomponovaná podle Dostojevského předlohy, v níž je brutalita svým způsobem již obsažena?
Leoš Janáček: Z mrtvého domuRežie Calixto Bieito Dirigent Marcus Bosch Státní divadlo Norimberk, představení v rámci festivalu Janáček Brno Janáčkovo divadlo, 12.října 2016 |
Odehrává se přece v sibiřském vězení, kde surovost, nelidskost a vulgarita jsou každodenním chlebem, text ani hudba to koneckonců neskrývají, ovšem Janáček zaujímá i vlastní postoj, netají se soucitem a vírou v lepší lidské stránky. A tváří v tvář všem těmto skutečnostem je režisér s pověstí radikála najednou podivně bezzubý.
Trestanci mu pobíhají po tmavém, téměř neměnném jevišti, všelijak na sebe dorážejí, ale jejich strkanice by se snad mohly odehrávat i na školním dvorku, i když, pravda, někteří nezbedníci občas překračují hranici šikany. Co hůř, jednotlivé příběhy nešťastníků, které touto „kolektivní“ operou bez skutečných hlavních rolí prolínají v podobě vzpomínek na minulý život, se téměř ztrácejí v jakémsi permanentním jevištním chaosu. Děj se posunuje tak nějak nevzrušivě a mechanicky kupředu.
Letadlo místo orla
Ona nevhodnost do 18 let se tedy zřejmě vztahovala spíš na scénu divadelního kusu, který si vězni smějí o svátku zahrát, a v němž přicházejí ke slovu různé obscénnosti (otázka ovšem je, jestli by se dnešní „náctiletí“ spíš nerozesmáli). Bieitův problém je ale v tom, že sice na scéně ukáže různé sexuální hrátky, umělé penisy a dokonce i jednoho naháče (což na současném divadle snad už ani není skandál), ale přijít s novou myšlenku a nějak ji rozvést neumí a imaginaci postrádá. Dokonce ani nevyužije tu hlavní atrakci, když už si ji vymyslel – skutečné letadlo Antonov An-2, nahrazující zraněného orla, kterého u Janáčka vězni ošetřují. Letadlo však na jevišti stojí jen jako drahá dekorace, do příběhu vlastně nijak nezasáhne. V závěru opery je u Janáčka jeden z vězňů propuštěn na svobodu, Bieito ho však nechá zastřelit. Katarze v Janáčkově hudbě tak vychází naprázdno.
Drsné scény v této opeře nejsou samy o sobě problém, jak ukázala nedávná inscenace, kterou v pražském Národním divadle režíroval Daniel Špinar. Jeho práce byla vlastně mnohem radikálnější než Bieitova. Jenže sledovala geniální nápad, který rozvíjela s pozoruhodnou obrazotvorností a dovedností, díky níž všechny postavy své příběhy skutečně prožívaly. Ostatně i Patrice Chéreau ve své legendární vídeňské inscenaci této opery nebyl zrovna uhlazený, ale i on uměl vyprávět příběh do hloubky. Bieito jen klouže po povrchu.
Navíc norimberská opera přece jen nedá dohromady tak silné obsazení jaké měl třeba zrovna Chéreau a také Špinarova produkce byla v tomto ohledu o notný kus výš. Relativně nejlepší dojem z brněnského hostování německé scény tak nakonec zanechalo hudební nastudování dirigenta Marcuse Bosche.
Je samozřejmě správné předvést na festivalu věnovaném Janáčkovi různé pohledy zahraničních tvůrců na jeho dílo, ale otázka vždy bude, po čem sáhnout.
