Jako třeba burleskní soudní tribunál, jehož členové a přísedící jsou připodobněni k praseti, oslu a ovcím, nebo alegorickou karetní hru mocnářů, znázorňující politické intriky kolem Jany.
Přes to všechno se však v tomto umělecky pozoruhodném a přitom komunikativním díle, jež vzniklo před druhou světovou válkou, přece jen daleko více sváří ideje než skuteční lidé.
Úterní provedení, které režírovali Frederika Smetanová a Michal Lázňovský, se snažilo najít jakýsi kompromis, vyplývající z limitů daných prostředím koncertního sálu a koneckonců i financemi.
Svítilo se různými barvami, hlavní účinkující měli kostýmy, za orchestrem bylo umístěné pódium ohraničené zástěnou vyzdobenou symbolickými obrázky souvisejícími s dějem. Herci se před touto dekorací snažili hrát a tančit, ale na omezeném prostoru to neměli snadné.
Jejich kousky možná trochu pomohly divákům neznalým francouzštiny orientovat se v příběhu, ale celkově vzato, realisticky názorné divadlo vtlačené do koncertního provedení nemohlo působit jinak než útržkovitě.
Možná by přece jen bývalo lepší zůstat u "obyčejného" koncertu, zvlášť když hlavní hrdinka Jana byla v podání Frederiky Smetanové jedním slovem sugestivní: ani svatá, ani anděl seslaný na zem, ale obyčejná, lidsky rozervaná a trpící bytost.
Po boku jí stál impozantní Michel Favory jako bratr Dominik, v celé řadě dalších mluvených i zpívaných rolí se představili čeští i francouzští herci a zpěváci. Dětský sbor Bambini di Praga, Pražský filharmonický sbor i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK odvedly pod vedením Serge Bauda profesionální výkon.
Ale přesto se zdálo, jako by zkušený francouzský dirigent, jenž poprvé řídil v Praze toto dílo v roce 1974, neměl dost energie k tomu, aby celý kolos zapůsobil opravdu jako koncertní drama, ne pouze jako seriózně sestavené tablo s vloženými divadelními vsuvkami.
