Vy jste ke hře Walls & Handbags napsala libreto, co vás k tomu tématu inspirovalo?
Příběh se rodil postupně. Od producenta bylo dané téma zdi, lavičky, s kterými akrobaté již nějakou dobu trénovali, a zejména složení celé skupiny. Pět chlapů různého věku a jeden malý chlapec. Už jen tato sestava otvírala množství situací a her. Představa příběhu malého chlapce (v cirkusu ho hraje osmiletý akrobat Kryštof Unger - pozn. red.), který si vysní své velké kamarády, s kterými může dělat všechno, se vyloupla po několika trénincích. Když jsem je pozorovala, příběh mi najednou přišel jasný.
Choreografka Jana Burkiewiczová
Nebýt malým klukem Kryštof, možná by příběh byl o něčem jiném. I díky němu se pak z velkých chlapů stali malí kluci, kteří znovu objevují kouzlo hry a fantazie. Společně byli tou nejvtipnější klukovskou partou, jakou jsem kdy potkala. Udržet je v lince příběhu bylo někdy docela těžké.
Je to přeci jenom docela klučičí příběh, vás taky jako malou lákaly zavřené dvorky?
Asi trochu klučičí je, ale zavřené dvorky lákají každého, i mne. Každé pootevřené dveře pro mne vždycky znamenaly velké kouzlo a tajemství, kterého jsem se trochu bála, ale vždy toužila vstoupit a objevit něco skrytého.
Slovo „walls“ z názvu je jasné, jakou úlohu tam ale hrají ty „handbags“?
Název vznikl dřív než příběh, tak vám docela rozumím, ale souvislost tam je. Zdi (walls) jsou symbolem něčeho zakázaného, tajemného světa za zdí, který je třeba objevit. Kabelky (handbags) zase symbolem něčeho velmi osobního, také skrytého, ale vlastně intimního. Za zdí je tajemství a v kabelce poklady, třeba křída, kterou si můžete namalovat pět kamarádů, kteří jako zázrakem obživnou, nebo hned celý svět, ve kterém byste chtěl žít.
Představení režírujete vy i duo SKUTR - kdo je pod čím konkrétně podepsán?
Představení je vystavěné pomocí pohybu a akrobatických čísel, tedy choreografie, která je mým mateřským oborem. Snažila jsem se rozklíčovat téma, dát mu rytmus, napětí, dynamiku, z fantazie vytvořit příběh. Lukáš s Martinem pak pomáhali rozklíčovat situace v detailu a samozřejmě celé představení hlídali i dramaturgicky, aby dění na scéně mělo vždy svou vnitřní logiku.
V příběhu se malý chlapec setkává s pěticí akrobatů, přičemž jeden z nich je na jeho straně a zbylí čtyři se proti nim spolčili - pochopil jsem to tak správně?
Vlastně ne, ale to nevadí. Těch pět je pět kamarádů, který si Kryštof vysnil. Když je někdo poslední, vždy se ho někdo zastane, někdy některý z nich Kryštofa, jindy zase Kryštof toho, z kterého si ostatní dělají legraci. Všechno je to ale jenom hra, na velký a malý svět, na dobrodružství. Příběh vlastně není až tak důležitý, spíš to, co v každém z nás vyvolá. Třeba pocit, že jsme zase malí a vše kolem nás je otevřené a lákavé. To by se mi líbilo.
Nakolik je vlastně v novocirkusových představeních příběh důležitý? Je to jen linka spojující jednotlivé artistické výkony, či je to zásadní součást hry?
Pro mne je asi nejdůležitější nechat se vtáhnout do dění v obraze, který se přede mnou na jevišti odehrává. Pokud mne chytí svou atmosférou a vnitřním životem, je mi jedno, jestli jde o příběh, abstraktní kompozici nebo sled výstupů.
Kdo vymyslel scénu s dřevěnými lavicemi?
S dřevěnými lavičkami přišel Petr Horníček, chtěl s nimi pracovat a mne od počátku bavila představa, že z nich můžeme postavit zeď, kterou lze jednoduše zase rozebrat. Společně jsme pak vymýšleli, co s nimi ještě lze a co už ne. Překvapivé stavby z laviček jsou ale vždy dílem Petra a dalších akrobatů, kteří je společně vymýšleli, zkoušeli a zase bourali.
Za zdí na dvorku se chlapi hecují jak malí kluciRecenze hry Walls & Handbags  |
Pro vás to není první spolupráce se SKUTRem, dělala jste pro ně choreografii například k muzikálu Mauglí...
S Lukášem a Martinem jsme společně pracovali vedle Mauglího i na Donu Giovanim v Národním divadle, ale srovnávat to moc nelze. Jednak u obou předchozích představení byl poměrně pevně dán scénář, zatímco Walls & Handbags je ryze autorské představení. A pak u Mauglího i Dona Giovaniho jsem se starala pouze o choreografii, zde však choreografie přerostla díky poměru pohybu v celkovou režii. Což mě moc bavilo. S Martinem a Lukášem spolupracuju moc ráda, ve spoustě věcí máme na věc jiný názor, ale právě to považuji za dobré. Vážím si jejich přístupu k divadlu a mám ráda věci, které dělají, porovnání pohledů mi tak vždy otevírá možnosti, které by mne samotnou možná nenapadly.
A jaký máte vy osobně vztah k novému cirkusu?
Viděla jsem řadu cirkusových představení, z kterých jsem byla absolutně nadšená. Všechna měla jedno společné. Nebyla jen o špičkových výkonech, ale přinášela i velkou dávku divadla, obraznosti a fantazie.
Projekty, které jsou mi nejbližší, jsou pak vždy spojené s fantazií, stejně jako s tancem nebo pohybem. Je jedno, jestli jde o tanec, operu či nový cirkus, ráda překračuji žánry. Na prosinec tak připravuji do divadla Ponec představení Divočina, marnivost ptačích per o přírodě, která nás stále překvapuje a dohání, v lednu pak velkorysé operní otevření bratislavského Plesu v opeře.
