Václav Havel a jeho otvírák na pivo
Tak jste zase v Čechách. Když takhle občas přijedete z Ameriky, těšíte se na svého slavného kamaráda? Václava Havla?
Václav... To je tak široké téma, že bych je buď musel shrnout do stručných pár vět, nebo se pokusit o obsáhlý dlouhotrvající esej.
Zkuste něco mezi tím.
Mám dokonce rozepsanou knížku, která měla být jakýmisi vzpomínkami na mého otce. A stala se mi podivná věc: uprostřed psaní se najednou kniha o otci začala měnit v memoáry o Vaškovi Havlovi. Tatínek ustupoval víc a víc do pozadí a historek o Hrádečku a večírcích a divadle a Vaškovi přibývalo. Když je někdo váš celoživotní přítel, začnete jednou přemýšlet o tom, proč to tak je.
A proč to tak je?
Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že spolu nikdy nemluvíme o jeho literatuře a mém herectví, ale zato máme cosi jako společný humor a velkorysé pedantství.
Jako přátelé ale k sobě teď máte daleko. Jak komunikujete?
Většinou přes jeho lidi po mailu a telefonem. A kdykoli jsem v Čechách, vždycky se vidíme. I kdyby se naše programy musely lámat přes koleno. To víte, že je smutné, že se nevidíme víc, ale tak to holt je. Na druhou stranu, ta vzdálenost je díky tomu, co on, pokud vím, nenávidí, totiž globalizaci, docela nepatrná. Nejen mail, ale i fakt, že neexistují hranice a že díky opravdu dobrému pasu můžete v podstatě kamkoli, to je výtečná věc. Z velkého světa je jedna malá ves.
To je hezké, ale přece jen... Staré dobré dopisy, kdysi prostředek úžasné komunikace, dnes téměř vyšly z módy. Patříte k lidem, kteří se dokáží svěřovat přes mail?
Na mailu se člověk asi moc svěřovat nebude, podle mě. Ale já osobně dopisy píšu a také je dostávám. Například s dramatikem Josefem Topolem si píšeme pravidelně. I tak se udržují stará přátelství.
Takže když se vracíte do Prahy, nacházíte tytéž lidi, tytéž vztahy?
Ano. Když jsem přijel poprvé po dlouhých letech, mohli jsme navázat s mnohými přáteli tam, kde jsme se rozešli, jako by se nic nestalo, jako bychom se ženou vůbec neodjeli. To je krásné. A platí to i o Václavovi. Když jsem po těch letech připravoval v Praze s Petrem Weiglem oratorium Utrpení svatého Šebestiána, poslal mi Václav v obálce otvírák na pivo. Takovou připomínku starého vtípku mezi námi. Tím vás nebudu unavovat.
Klidně unavujte...
Někdy v půlce ohavných sedmdesátých let se Václav rozhodl, že půjde pracovat do pivovaru v Trutnově jako pomocný dělník. Tam mu dali levné otvíráky na pivo, které se jmenovalo nějak jako Trutnovský Krakonoš. V jednom z dopisů, co jsme si vyměňovali mezi Prahou a Trutnovem, mi jeden tenhle otvírák poslal. A já mu napsal, že je podivného tvaru a že se hodí k lecčemus, jen ne k otevření láhve s pivem. Václav odepsal, že jsem úplnej blbec a k ničemu se nehodím a že pivo se otvírá... a následovaly plánky k otvírání lahví s pivem. Já samozřejmě kontroval, že blbec je on, až nakonec mi napsal, že se možná někdo na otvíráku dopustil při výrobě chybičky a poslal mi několik jiných. Já nelenil a nechal je přejet u nás ve Střešovicích na kolejích tramvají. Výsledné placky jsem mu poslal s tím, že když jsem je konečně po tolika a tolika lahvích použil, dopadly takhle... Tak jsme spolu blbli. A pak mám po těch dlouhých letech koncert ve Smetanově síni a první, co tam přijde, je otvírák v obálce od prezidenta republiky. Jakoby těch patnáct let neexistovalo.
Jdi už do háje, říkal mi Voskovec
Vaše kariéra závratně odstartovala: hned po studiích Národní divadlo, film a televize, poměrně rychlá popularita. Po emigraci jste musel začínat znovu. Jak jste na tom dnes?
Přesně tak, jako vždycky. Čekám, až zazvoní telefon. Ve filmu i na divadle.
Je známo, že když jste v Americe začínal, hodně vám pomohl Jiří Voskovec. Co přesně udělal?
Víte, zjistil jsem, že za dvanáct let, co jezdím z Ameriky do Prahy, udělali novináři z mého kontaktu s Jiřím Voskovcem úplnou legendu. Baví mě to. Už proto, že jsem se s Jiřím viděl za celou dobu asi čtyřikrát. Možná pětkrát. Navíc ve velice krátkém časovém úseku. Mám rád, když vznikají legendy. A musím říct, že teď, po čtyřiadvaceti letech, to i mně přijde legendární.
Ale nějak vám snad pomohl, nebo ne? To přece není jenom legenda.
Dostal jsem na základě konkursu roli ve hře Mistr a Markétka. Voskovec měl tehdy blízko Central Parku krásný dům s maličkou zahrádkou, uprostřed té zahrádky rostl jediný útlý strom. Jiří byl tak laskavý, že se mnou pod tím stromkem probíral řádku za řádkou mou roli. Když jsme dočetli poslední, řekl - no vidíš a seš na konci. Lidská konverzace je nekonečná, ale slova každé role můžeš spočítat na prstech. To mě nikdy předtím nenapadlo. To byl velký Voskovcův objev! Myslím na to od té doby při každé své roli.
Na co ještě si z těch časů vzpomínáte?
Vztahuje se to ke stejnému dni. Když jsme dočetli můj text, zadíval jsem se na strom nad námi a zeptal se - co je to za strom? On povídá - to je privet. A já na to - a jak se to řekne česky? A on - jo, to já nevim. Až po letech jsem se dozvěděl, že to byl ptačí zob. Tak skromný strom to byl.
To zní skoro symbolicky. Je vidět, že na Jiřího Voskovce vzpomínáte rád.
S obdivem a láskou. V pracovně mám nad stolem zarámovaný jeho dopis, který mi tenkrát poslal k premiéře. Text je už hodně vybledlý, kalifornské slunce na všechno působí jako peroxid, jen natištěná newyorská adresa tvrdošíjně přežívá. Jenom já už dnes dokážu přečíst, co v něm stojí. Poslední řádka je jediná čitelná - Nashle, tvůj Jiří.
Viděli jste se i po premiéře Mistra a Markétky?
Šli jsme s mou ženou Karlou a s ním na večeři. To bylo někdy na podzim 1978. Krásné zářivé dny. A Voskovec Karle vyprávěl, jak jsme četli hru u něj na zahrádce a neuvěřitelně si ze mě utahoval kvůli mé paličaté zvídavosti. Karličko, kdybyste jen viděla, jak se pořád na všechno vyptával, jak se čte tohle a jak se vyslovuje tohle... a já mu musel říkat - to já nevim, jdi už s tim do háje, ty se taky pořád na všechno musíš ptát... Prostě ho trochu štvala moje důkladnost a pedantství a dělal si z toho legraci.
Pak už jste se nepotkali?
Mnohem později, to jsem už dávno bydlel v Kalifornii, tam točil Voskovec nějaký seriál. A kvůli němu se přestěhoval z New Yorku do Kalifornie. Ale divné je, že jsme se tam už nikdy neviděli. Takže k legendě, naznačující, že jsme se vídali běžně, musím říct: bohužel ne.
Povídám ženě - co kdybychom se přestěhovali?
Vy jste vlastně své definitivní "zatracení" v Čechách začal návštěvou tajného představení Václava Havla kdesi u Prahy. Následovalo vyloučení z angažmá v Městských divadlech pražských a asi i rozhodnutí emigrovat, ne?
Jenže paradox byl, že to představení bylo veřejné. Zato zasedání vysokých politických činitelů ještě té noci po divadle bylo tajné. A tam se dohodli, že ten, kdo byl na černé listině, to jest má osoba, už od té chvíle nesmí na scéně vykřiknout ani hoří! A to i v případě požáru! Nicméně to ještě nebyl rozhodující okamžik.
Ten přišel kdy?
Přesně 6. ledna 1977 na Tři krále. Napadl sníh a já zametal chodník před naším domem ve Střešovicích. A vidím, že přichází finský velvyslanec, jemuž jsem kdysi na jakémsi veselém divadelním večírku představil svého přítele Václava Havla. A já při tom zametání sněhu vidím, jak na mě na protějším chodníku dělá velvyslanec hysterické posunky a přitom se snaží být nenápadný. Přišel ke mně, objal mě a začal šeptat, že Václava zavřeli. Že mu to právě řekl švédský velvyslanec. Na druhé straně chodili opravdu nahoru a dolů po chodníku dva švédští ambasadoři a cosi si povídali. Doba byla taková, že když si někdo chtěl říct něco soukromého, nesděloval to v budově, a šel si raději povídat ven.
To byl asi dost silný zážitek, že?
Ta absurdita situace, kdy mi finský velvyslanec sděluje i na ulici cosi šeptem do ucha, kdy, přestože Olga s Václavem bydlí téměř za rohem, jdu domů a dozvídám se tuto zprávu oklikou z Hlasu Ameriky, mě natolik vyvedla z míry, že jsem šel do kuchyně a povídám ženě, která krmila naše dvě dcery kaší - co kdybychom se přestěhovali?
Co vám řekla?
Byla pro. Samozřejmě byly potřeba nějaké přípravy, alibi, že odjíždíme na prázdniny a podobně. Takže jsme odjeli až v srpnu. Přes Kypr, Řecko, Německo a Kanadu do Ameriky.
Majora Zemana vidět nechci
Vy jste před tím stihl natočit pěkných pár filmů, mimo jiné dokonce roličku v jednom z dílů prorežimního seriálu Třicet případů majora Zemana. Hrál jste zloducha Mašína. Jak se to slučovalo s vaším antikomunistickým smýšlením?
V té době jsem byl na černé listině. A byl jsem vděčný za každou práci, která se mi naskytla. Ono je to ostatně tak vždycky, v herectví funguje nabídka a poptávka. A každá nabídka je povzbuzující. Navíc v takové situaci a politickém klimatu, jaké bylo v sedmdesátých letech, ať to byla pohádka nebo politický trhák, obojí sloužilo témuž režimu. A tak jsem to bral.
Přece jen bych viděla jistý rozdíl mezi rolí prince a postavy v politicky angažovaném díle...
To máte pravdu. Ale já to tak prostě tehdy cítil a udělal to a ostatně nakonec jsem stejně skončil u rozhodnutí, že než takhle sloužit, raději odejdu.
Mimochodem, viděl jste některý z dílů seriálu?
Ne. Nikdy.
A chtěl byste?
Ne. Určitě ne. Ale ne proto, jak je natočený a čemu sloužil, ale proto, že mě kolikrát nezajímají kvalitnější věci. Prostě nemám potřebu se na ně, a taky na sebe, dívat. Pro mě je důležitější samotná práce na roli a natáčení než výsledek. Často se mi stává, že točím v zajímavých exteriérech se zajímavými lidmi, a přitom si říkám - tak tenhle film určitě nebudu muset vidět.
Do divadla chodíte rád?
Stává se mi to i v divadle. S jedním kolegou jsem kdysi už před třiceti lety řešil otázku, zda jít na špatné divadlo, nebo nejít. A dodnes to chápu stejně, na špatné divadlo prostě chodit nechci. Protože já se za ty lidi na scéně vždycky stydím. Navíc si říkám, že podobné pocity možná mívají diváci, kteří přijdou do divadla na mě. Vidí mě na pódiu a říkají si, jéžiš, to je blbec, hele co dělá teď, jak se tváří... Rozumíte. Mě zkrátka představa návštěvy špatného představení natolik deprimuje, že se tomu musím vyhnout. Špatné filmy i hry mně berou kuráž do nových projektů.
Vegetarián? Mě vlastně maso nechutná
Přes dvacet let žijete v Americe. Cítíte se už být typickým Američanem?
Já nevím, jestli typickým. Ale asi jsem Američan. Tak to v té zemi chodí. Tak to totiž, podle mě, má chodit. Amerika pohltí Evropany a orientálce a Indiány a semity a Mexikány, zamíchá je dohromady a zatřese s nimi. To je podstata téhle země.
Našel jste tak hluboké přátelství, jako třeba s Václavem Havlem, plné porozumění i pro ptákoviny, také v Americe?
Ne, myslím, že ne.
Jaké jsou vlastně vztahy mezi Američany a jak se utvářejí?
Lidé jsou tam velmi vlídní, kdekdo vás nazve svým přítelem a vy jeho také. Ale když si vezmete slovník, slovo friend znamená pod číslem jedna přítel, za číslem dvě už známý a tak dále. Čili tyhle pojmy mixuje angličtina dohromady, nezabývá se rozdílem, kdo je dobrý známý, známý nebo přítel, zatímco čeština je velmi přesně odlišuje.
Do jaké kategorie byste zařadil své "friends" v Kalifornii?
Když tak o tom mluvím, uvědomuji si, že samozřejmě máme přátele i tam. A sice skrz děti. Americké děti se kamarádí velmi intenzivně a pořádají s oblibou takzvané sleepovers čili přespávání u kamarádů. Nastěhují se do nějaké rodiny na víkend a spí tam. Přijdou s tím jak velká voda - mami, večer přijde Lisa, Susan a Colie a Cathie a... a vy máte dům plný holek. A protože druhé povolání každého amerického rodiče je dělat dětem šoféra, aby je mohl vozit přes ty velké vzdálenosti, máte občas v domě i rodiče dětí, se kterými se rychle seznámíte. Holky už jsou teď velké a my se dodnes s rodiči jejich kamarádek scházíme.
Přesto cítím jisté nuance. V Praze jste nacházel přátele spíš podle srdce a profese, v Americe prostřednictvím dětí.
Vidíte, to máte pravdu. Česká přátelství se odvíjela opravdu z povolání, kdežto americká přes rodinu. To je zajímavá distinkce, o které jsem nikdy neuvažoval a díky vám jsem to objevil.
Změnila vás Amerika hodně?
V něčem asi jsem jiný. To nelze přehlédnout. Kalifornie je ohromně slunná, čili lidi mají z čeho brát energii. A celá země je v pohybu. Přičemž každý pohyb se zdá být vylepšením. Když žijete ve světě, kde jsou obchody otevřené čtyřiadvacet hodin denně, všechno funguje 365 dní v roce, ve vašem městě lidé ráno v pět ucpou dálnice na cestě do práce a večer v sedm ještě pracujete, musí na vás takový náboj mít obrovský vliv. Jako by ta energie, kterou lidé vytvoří, na ně zpětně působila. Vezměte si jen geografii. V New Yorku je o tři hodiny víc než v Los Angeles, Chicago je v jiné časové zóně než Boston, a když chcete po dálnici přejet stát Texas, trvá to tři dny. Nesmíte jít ani na oběd, ani se pomalu vyčůrat. Musíte počítat se všemi čtyřmi časovými pásy, mít trpělivost.
Pro Evropany je to stěží představitelné...
Kdo přiletí do Ameriky na chvilku, těžko si může tohle všechno uvědomit. Protože obvykle přiletí buď jen na východní, nebo západní pobřeží. Ale právě vědomí obrovského prostoru, času, koloběhu bez přestávky působí na myšlení.
Jak?
Dá vám to třeba velký nadhled nad lidmi, věcmi, problémy...
Nepřipadáte si pak, když se vracíte do Evropy, trochu stísněně?
Ne, to ne. Jednak jsem odsud a jednak má Evropa své kouzlo, které zase v Americe není. Ale je fakt, že spoustě lidí, co odešli a pak se vrátili, byla Evropa najednou těsná. Tenhle pocit existuje.
A co vaše pověstné vegetariánství? Byl byste vegetariánem i v Čechách?
Víte, svým způsobem jsem k tomu byl předurčen. Nejím maso, protože mně nechutná a nebaví. Tečka. Tyto základy jsem dostal už od maminky, která v bídných padesátých letech v bídné Liboci, bez peněz, pěstovala na zahradě kapustu, kedlubny, ředkvičky, petržel. Vždycky měla v sobě jakousi protestantsko-kalvínisticko-luteránsko-spartánskou výchovu danou její rodinou. Tuto disciplinovanost jsem po ní asi zdědil. A já už tehdy byl radši, když mi předložila omáčku jen s knedlíky, než když k nim byla ještě flákota. Připadala mi vždycky hrozně šedivá, byly tam divné třásně a vůbec...
... zkrátka byla to hodně nesympatická flákota.
Tak. Přesně. Čili základy vegetariánství mám z českého domova. Pedantství, smysl pro pořádek a povinnost, i to jsem získal v Čechách, respektive od Otomara Krejči na divadle. Dokonce mnoho mých přátel je pedantského založení. A mám rád volnost. Takže v něčem mě asi tahle země změnila, ale svým způsobem jsem se v ní našel.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
