"Myslím, že jsem celý život pokorný člověk. Jen jsem to nerad ukazoval. Vím, že někteří lidé s pokorou kšeftují. Je snadné dělat skromného a pokorného. Snad proto jsem měl snahu vypadat suverénně. Ironie je, že čím jsem starší, tím mám víc nejistoty. Sebedůvěru pozbývám den ze dne," přiznává herec.
Dřina a přirozený výběr
Objevil ho slavný Karel Höger. "Jednou za mnou přišel během recitační soutěže a řekl mi: Můžete být dobrým hercem," vzpomíná Tříska. Další důležitou osobou jeho života se stal Otomar Krejča, který mu po absolvování DAMU nabídl angažmá v Národním divadle.
| TŘÍSKA, FILM A TV 1966 - Lidé z maringotek 1970 - Radúz a Mahulena 1971 - F. L. Věk (TV seriál) 1976 - Na samotě u lesa 1984 - 2010: The Year We Made Contact (USA) 1991 - Obecná škola 1994 - Řád 1996 - Lid versus Larry Flint (USA) 2003 - Želary 2003 - Jedna ruka netleská 2004 - Horem pádem 2005 - Šílení |
"Byl jsem hloupý, vzpurný mladík, který měl jen to drzé čelo," usmívá se Tříska, který se pod Krejčovým vedením stal jedním z nejvýraznějších herců šedesátých let. Už tehdy platil za precizního a maximalistického profesionála.
"Právě Krejča mě naučil dělat divadlo s obrovským nasazením a koncentrací, což byla zkušenost, kterou za mořem jako bych našel," říká Tříska, zastánce dřiny a přirozeného výběru, který emigroval v roce 1977 do Spojených států.
Za oceánem se díky těmto zásadám rychle uplatnil. Už za pár měsíců hrál v New Yorku v Mistrovi a Markétce. S učením role mu tehdy pomáhal Jiří Voskovec. "S laskavou trpělivostí prošel celou moji roli, větu za větou, a opravoval mi výslovnost. Kdykoliv se učím novou roli, nemohu na něj nemyslet," vzpomíná Tříska.
Role Wolanda se Třískovi povedla. "I když neuměl dostatečně anglicky, svým projevem a osobností strhl obecenstvo," psaly tenkrát kritiky. Počáteční úspěch mu okamžitě otevřel dveře k další práci nejen u divadla, ale i u filmu. "V Americe se říká, že jste jen tak dobrý, jak je dobrý váš poslední film, ne to, co bylo před rokem či dvěma lety," vysvětluje herec.
Lear vzal kolegy na milost
Po pádu totality se začal opět objevovat v českých filmech. Do českého divadla se vrátil po 27 letech v roce 2002, kdy dostal nabídku nastudovat Krále Leara pro Letní Shakespearovské slavnosti. "Když jsem se dozvěděl, že se pro režii podařilo získat Martina Hubu, jehož předcházela skvělá pověst, naváhal jsem," prozradil tehdy Tříska.
| TŘÍSKA A DIVADLO Racek (1961) Národní divadlo Romeo a Julie (1963) Národní divadlo Mistr a Markétka (1978) NY's Public Theatre Višňový sad (1989) BAM New York Largo desolato (1990) Yale Reperthory Theatre Král Lear (2002) Letní Shakespearovské slavnosti |
Jedním z jeho kolegů byl tehdy i Jiří Langmajer. "Myslím, že jsem přesvědčil pana Třísku o tom, že u nás nejsou mezi herci jen flákači, což si v té době myslel. Že tu jsou i frajeři, kteří mu stačí, a jsou schopní vydat maximum, i když je nikdo nesleduje," vzpomíná Langmajer na zkoušku, kdy Martin Huba musel k lékaři, a tak zkoušeli bez režijního dohledu.
Tato zkušenost mu prý vysloužila i čestné místo v Třískově šatně. "Původně ji měl mít samostatnou, ale já byl jedním z mála, který v ní mohl celé turné sedět s ním," říká Langmajer.
Další z českých herců Jan Hrušínský se s Třískou setkal na jevišti už během dětských let. "To bylo v Turgeněvově Měsíci na vsi v Národním divadle. Tehdy hrál mého vychovatele a byl neuvěřitelně zábavný," vzpomíná Hrušínský, kterému se nyní plní klukovský sen. Coby ředitel Divadla Na Jezerce s Třískou, Janem Hřebejkem a Janem Kačerem znovu chystají hru Kumšt.
Doma je v Los Angeles
Zatím poslední filmovou prací Jana Třísky v Česku byl Švankmajerův filozofický horor Šílení. "Když píšete scénář, tak přemýšlíte, kdo by mohl postavu zosobnit. Od počátku jsem viděl v postavě Markýze Jana Třísku," řekl Švankmajer. A Tříska dodává: "Samotná práce na filmu pak byla ničím nezkalená radost."
Hodně práce má Jan Tříska i v Americe. V červnu měla premiéru v losangeleském Divadle Kirka Douglase hra Pyreneje skotského autora Davida Greiga. "Je to zajímavá, velice smutná a napínavá hra odehrávající se v malém hotýlku v Pyrenejích na francouzsko-španělských hranicích," vypráví Tříska.
Po třiceti letech v cizině je pro něj domovem Los Angeles. "Samozřejmě, že se cítím jako Američan," usmívá se Tříska a dodává: "Amerika je především stav mysli. Imigranti jsou přijímáni s otevřenou náručí v době, kdy je jim úzko. Za to jsem Americe vděčný."
