Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jan Špáta: Kdybych tak věděl, jak natočit tu nejvšednější radost

aktualizováno 

Jan Špáta, snad největší osobnost českého dokumentu, ohlásil konec své tvůrčí dráhy - dráhy, která překročila hranice filmu. Sám Špáta spočítal, že natočil sto sedm snímků včetně toho definitivně posledního, dvoudílné Lásky, kterou opouštím, již uvede Česká televize o vánocích. Jako kameraman se podílel na více než třech stovkách dalších snímků. Ocenění zatím nepočítal; prý jich bude kolem šedesáti.
Jinak se začít nedá - proč končíte z vlastní vůle? V zemi, kde dobrovolně neodchází nikdo, ani politici...
Těch důvodů je víc. Za prvé: celý život jsem právě o tomhle nepřímo točil - o konečnosti života. Za druhé: dělal jsem dvě profese, režiséra a kameramana, což je práce náročná fyzicky i psychicky, a navíc nárazová. Za třetí: často jsem četl o "umění odejít", vzrušovalo mne, že to někdo dokáže, třeba režisér Ingmar Bergman, a štvalo, když to někdo neuměl, nejvíc ti politici. A konečně můj odchod má tu výhodu, že svou profesi opouštím relativně svěží, tudíž si mohu dovolit bilanci v podobě filmu. Právě film Láska, kterou opouštím mi ulehčil rozhodnutí: snad jsem tu dořekl, co jsem ještě říci nestačil, a poprvé i naposled jsem si zde dovolil přepych být na plátně sám vidět. Vědomí, že končím, mi dalo odvahu k sebeinzerci.

UČÍM SE BÝT SÁM SE SEBOU

Pociťoval jste při posledním natáčení lítost?

Samozřejmě, že lituju. Ale v jednom snímku cituji výrok "To vskutku demokratické a dojemné na životě je, že uplyne." Já to tak vnímal celý život: ani lítost, ani strana a vláda nerozhodnou, že člověk má být mladý. Existuje začátek a měl by existovat konec - dřív, než člověk ztratí schopnost sebereflexe, než bych zůstal posledním a jediným, komu se mé filmy ještě líbí.

Nebudou vám chybět filmařské kuloáry, události, historky, drby, celé to hemžení uvnitř branže?

Právě od těch vnějších věcí chci mít pokoj, musím rozetnout bludný kruh pražské kultury, kde se věčně přetřásá, co kdo řekl a napsal a udělal... Žiju teď na venkově a učím se být sám se sebou; není to lehké, ale jde to. I vesnický svět má své krásy a zajímavosti.

Nepůsobíte na vsi cizorodě, jako Pražák-chalupář?

Myslím, že zdejší lidé ani nevědí, kdo jsem, a to je v pořádku. Možná v jednom ohledu mě považují za podivína: chodím na procházku "jen tak", bez užitečného cíle, ani pro dřevo ani na houby, a to tady nebývá zvykem. Ale že by se mi stýskalo po pražské umělecké komunitě? Víte, spousta lidí z profese má pocit, že dělají něco hrozně důležitého, jako Beethoven nebo Einstein, a já je chápu: film je nádherná droga, opojná - ale pomíjivá. A když se mi povede vykachlíkovat koupelnu nebo upéct koláč, cítím stejnou míru radosti. To jsem se vždy snažil uhlídat: že člověk má svou práci milovat, ale nesmí v ní vidět vlastní nesmrtelnost. A jak se tomu ubráníte? Sebeshazováním. Sebevědomí je sice důležité, chcete-li něco dokázat, ale stejně důležité je nebrat se vážně.

Nicméně jste při loučení s profesí řekl, že pocítíte-li potřebu se k něčemu vyjádřit, učiníte tak, byť už ne filmem. K čemu se chcete vyjadřovat a jakou formou?

Pro všechny mé snímky bylo typické, že hledaly obecné recepty, byť na konkrétních příbězích. Zevšeobecňovat, to je můj koníček - a jakou formou? Asi vyměním filmovou řeč za psaný jazyk. Rád bych psal názory opřené o svou životní zkušenost a své severovýchodočeské venkovské mudrlanství, ovšem názory kratičké, hodně "sestřihané", na pár řádek. Vždyť i jako filmař jsem byl vyložený "krátkař". Vyznávám čechovovskou "krátkost - sestru talentu" a taky čapkovské "nutnost je krásná, neboť jedině ona dokáže překonat lenost". Proto potřebuji objednávku, termín, bič nad sebou. Ale o existenciální úvahy není takový zájem, nehrozí tedy, že popíšu kde co.

Vaše jméno je sice známé, ale co vůbec vědí lidé o dokumentaristovi? Není to na rozdíl od hrané režie práce spíše anonymní?

Ano, je anonymní, a je to její výhoda. Já si to alespoň jako výhodu vždycky vykládal - cítil jsem se svobodnější, když jsem mohl točit nepoznán. Největším omylem v téhle profesi by bylo podlehnout dojmu "známosti", z hlediska diváckého zájmu o dokument jsou to promile - a když se člověk obrací k menšině, může být náročnější. Jistě, není to práce vedoucí ke slávě, k popularitě. Ale mně se zdálo, že populární osobnosti ztrácejí svobodu, a kdykoli jsem s nimi točil, potvrdilo se mi to.

V bilančním filmu poprvé sám "hrajete". Neobjevil jste se po celá léta "v obraze" jen proto, že to nepsaná pravidla dokumentu v podstatě zakazují?

Já se držel hesla "Nebýt vidět, nýbrž vidět" i z jiného důvodu kvůli trémě. Nesmějte se, jsem odjakživa plachý, za kameru jsem se vlastně schovával. Věčně jsem bojoval se stydlivostí; ještě před deseti lety bych nebyl schopen film, kde vystupuji, vůbec natočit. To mi umožnila až milosrdnost věku spojená se ztrátou zábran. Možná jsem v tom po tátovi - a možná jsem se vyjadřoval filmem proto, že před kamerou jsem nebyl schopen slova.

CHVÁLA ASKETISMU


Čím se teď budete živit?

Mám přece penzi. A bez legrace, jsem svým založením i výchovou tak trochu asketa. Kážu, že šetření znamená nejvydatnější zdroj příjmů, a potřebuju toho tak málo, že snad i proto si odchod z profese můžu dovolit. Dokonce se už dlouho chystám založit stranu dobrovolné skromnosti, kde budu předsedou i jediným členem. A když dávám na stůl kyselo, neodpustím si dodat: I ten talíř polévky přijde na dvě až tři koruny. To je můj příspěvek k Hnutí důchodců za životní jistoty.

Mluvíte jako penzista, ale ještě nedávno jste si troufal jít do konkurence s mladými včetně studentů z FAMU.

To je pravda, konkurence bych se nebál. A od svých posluchačů se odstřihnout nechci. Potřebuji přece jen přijít mezi lidi, takže přednáším - nebo spíš předhazuji studentům všechny fígle, co jsem za ta léta vymyslel; ať si z toho sami vyďobnou, co jim chutná. A co mě hrozně zajímá, možná víc než jejich příští filmy, je způsob, jak další gerenace dokáží sladit jistou "obživnou" nutnost s idealismem, který dokument vyžaduje. Jenom dokumentem se totiž celoživotně nikdo neuživí, leda v takovém tempu, že by se musel zbláznit, proto mladé připravuji na nevyhnutelnost dvou souběžných povolání.

Vy sám jste nikdy netočil třeba reklamu?

Jen jednou, někdy před třiceti lety, na nové tramvaje z ČKD na ty, které dnes vyřazují. Bylo to dost komické, přáli si tehdy reklamu podle vzoru: Letadla společnosti Swissair se vznášejí nad Alpami. Místo toho jsem vymyslel Prahu viděnou mezi pohyby stěrače v dešti. Někam to pak poslali a prý to dokonce vyhrálo, už si nevzpomínám.

Které své období vlastně pokládáte za nejšťastnější?

Šťastné éry chodí ve vlnách: vždy, když má člověk důvod k radosti a motory se točí, naskakují i nápady. Myslím, že jsem zažil tři čtyři podobné vrcholy: nezávisely ani tak na společensko-politicko-ekonomické situaci, ale spíš na stavu mé mysli. A jedno z těch šťastných období bylo právě ono poslední, nad bilančním filmem.

Jak jste se v devadesátých letech vyrovnal s tím, že český tvůrce svůj film nejen natočil, ale najednou jej také musel propagovat, případně i prodat?

Sám studenty učím, že kromě dobrých filmařů musí být i dobrými manažery. Všechno, co přijde, je výzvou - a už sama výzva je přece pozitivní, kdežto nářky nikam nevedou.

FALEŠNÍ HRÁČI MĚ NEZAJÍMAJÍ


Proč svou bilanci vlastně zveřejňujete? A co jste v ní zamlčel?

Film coby veřejnou formu jsem zvolil proto, že i mé povolání bylo vůči divákovi věcí veřejnou. Berte to jako obdobu spisovatelova deníku: při natáčení jsem vždycky věřil, že zajímá-li něco mne, třeba to bude zajímat i jiné. A co jsem zamlčel? Asi nikdy neřeknete všechno, taková pravda neexistuje, ale pokud jsem něco opomněl, nebylo to úmyslně. Při námluvách o sobě také lidé říkají hlavně to dobré, ale to ještě neznamená, že záměrně lžou. Nicméně v těch intimních záležitostech jsem byl možná až nadprůměrně upřímný, ve filmu jsem na sebe prozradil věci, které jsem neřekl ani vlastním rodičům. Třeba že má první, platonická láska byla v Hitlerjugend.

Vyznáváte nějakou víru?

Nejsem věřící ve smyslu institucionálním. Ale mám velkou důvěru v sílu přírody a v duchovní stránku života. Věřím, že příroda se vždy postará o přežití jedinců, kteří téhle duchovní stránce přejí.

Říká se o vás, že jste až nadpozemsky vlídný, laskavý, chápavý, neuvěřitelně pozitivní. Vidíte se tak?

Kdybych takový opravdu byl, popřel bych veškeré přírodní zákony! Ale točil jsem hlavně filmy o pozitivních věcech a hodných lidech - asi ze stejného důvodu, jako psala Božena Němcová Babičku. Potřebuji dotek něčeho, co potěší. Potkat ušlechtilé, činorodé osobnosti, to je pro mne vzrušující. Falešní hráči a darebáci mě nezajímají.

Ale zlo se prý točí snáz než dobro.

Snad; točit dobro je hlavně nebezpečné. Vyprávějte třeba o něčem tak křehkém, jako je láska. To se pohybujete na hranici kýče, jak jste o mně sama jednou napsala - já si to pamatuji! Ale právě to mě přitahuje: vědomí hrany, kterou nesmím překročit. Dát v dokumentu tak vysoké místo citu, to považuji za svůj osobní sklon a snad i odvahu, neboť v tomhle žánru není nic zrádnějšího. Druhá půle století sice citovost pragmaticky vytěsňuje, ale lidé po ní podvědomě touží: touha nechat se pohladit a ukonejšit je stejně přirozená jako touha poznávat.

Znáte místo, kam byste emoce nevpustil ani vy?

Znám - politiku. Takže vzkazuji voličům, ať už proboha přestanou milovat či nenávidět a začnou myslet.

Co by se muselo stát, abyste své prohlášení o konci filmařské kariéry porušil? Co když třeba přijde naprosto geniální nápad?

A mně se v noci zdálo, že se na to ptáte... Ano, když pominu nějakou veřejnou službu či občanskou mobilizaci, existuje film mých snů, pro nějž bych slovo nedodržel. Ovšem je to film zhola nemožný, film-utopie. O čem? O jedné normální rodině: táta s mámou chodí do práce a mají se rádi, jejich dvě děti chodí do školy a dobře se učí, všecko je harmonické - a teď mi řekněte, kde takové lidi najít, a hlavně jak je natočit? Jak najít klíč k té nejvšednější radosti, aby byla dramatická, krásná a vzrušující, aby nenudila? Těžší úkol totiž dokument nemá. Jakmile se někde řežou, bijí a střílejí, už se tam hrnou kamery a jde to samo, ale kdo umí natočit poklidnou, spokojenou, obyčejnou rodinu? I když možná až natolik obyčejná není, šťastná rodina začíná být pomalu anomálií a může se stát, že za pár let se zrovna tiché štěstí stane žádaným artiklem a naopak dnešní hity o bezdomovcích se změní v běžný jev. A tak doznávám: kdybych objevil, jak tenhle film natočit, pak se za kameru vrátím, teprve tohle by byl vrchol umění dokumentaristiky. Jenže právě proto se asi dobýt nedá.

JAN ŠPÁTA Narodil se 15. října 1932 v Náchodě. V roce 1957 absolvoval studia kamery na pražské FAMU. Do roku 1963 pracoval v Krátkém filmu jako kameraman, od roku 1964 jako kameraman a režisér; začal sbírat nejrůznější ceny na filmových festivalech doma i ve světě. Tato žeň trvala další tři desetiletí. O Špátovi se na FAMU píší diplomové práce, často se cituje jeho spolupráce s Evaldem Schormem. Některé z jeho nejznámějších filmů: Největší přání (1964, hlavní cena v Oberhausenu), Země sv. Patrika (1967), Respice finem (1968, velká cena v Oberhausenu), Soupeřky (1978), Kreutzerova sonáta (1979, velká cena Arsfilmu v Kroměříži), Variace na téma Gustava Mahlera (1981, zvláštní cena v Besanconu), Zimní pastorále (1986), Vstaň a choď (1987, cena za nejlepší film roku), Carpe diem (1989, cena za nejlepší film roku), Největší přání (1990, čestné uznání FIPRESCI v Mannheimu), Mezi světlem a tmou (1990, hlavní cena v Tampere). Jan Špáta je ženatý, jeho manželkou je dokumentaristka Olga Sommerová; má dva syny a dceru. Ve Špátových filmech se spojuje dar obraznosti (nejprve studoval fotografii), řemeslné pohotovosti (začínal ve zpravodajském filmu) a takřka dětského úžasu i úcty vůči síle skryté v napohled nenápadném člověku. Často své filmy spojuje s další osobní láskou - hudbou. Dvakrát se stal symbolem doby: "anketním" snímkem Největší přání v půli šedesátých let a pak s jeho druhým dílem z konce let osmdesátých, v němž zaznamenal pokolení listopadové revoluce 1989. Poté často pracoval pro společnost Febio. "Jan Špáta je autorská osobnost - tvůrce; jeho práce má duši. Stojí za ní celou bytostí," řekl kdysi režisérův přítel a spolupracovník Evald Schorm. "Taková práce - hledání a riskování, blesky světla, inspirace a tak potřebná naděje - má hodnotu. Ale stojí to zdraví, stojí to štěstí, stojí to život."

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Trailer k filmu Wind River
VIDEO: Je tu Wind River, hit karlovarského festivalu s Jeremym Rennerem

Když hvězdný host letošního karlovarského festivalu Jeremy Renner uvedl osobně předpremiéru snímku Wind River, postaral se o jednu z hlavních událostí celé...  celý článek

Tom Cruise v hlavní roli filmu Barry Seal: Nebeský gauner
RECENZE: Vlk z Wall Street má bratra. A Nebeský gauner Cruise roli snů

Odporně bohatý dobrodruh za hranou zákona, který přesto okouzluje, znamená pro herce roli snů. Leonardo DiCaprio ji dostal ve Vlkovi z Wall Street, Tom Cruise...  celý článek

Z filmu Temná věž
RECENZE: Harry Potter z Temné věže. Tuctovou fantasy drží McConaughey

Ač za ním stojí slavná sága Stephena Kinga, film Temná věž líčí po všech stránkách tuctovou fantasy pro náctileté. Nad průměr ji zvedají jen Matthew...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.