Co se všechno odehrálo ve vašem profesním životě mezi odchodem z Pixaru, kdy jste chystal samostatný autorský projekt, a nástupem do firmy Google?
Pixar jsem opustil před deseti lety i s několika filmovými projekty, které nebyly vybrány k dalšímu zpracování. Jedním z nich je příběh chlapce a psa, příběh o lhaní, o strachu ze ztráty něčí lásky i o politice. Inspirací byla vzpomínka z dětství, jak jsem zalhal mamince o své krádeži čokolády ze spíže. Rozhodl jsem se vzít projekt s sebou do studia Laika, to je nové studio loutkové animace v Portlandu, a po nějaké době jsme na něm začali pracovat.
Jan Pinkava  Výtvarník a režisér animovaných filmů Jan Pinkava se narodil roku 1963 v Praze, s rodinou pak odešel do Velké Británie. V roce 1993 nastoupil do kalifornského studia Pixar. Je známý především díky filmům Geriho hra (v roce 1998 s ním získal Oscara za nejlepší animovaný krátký film), Život brouka či Ratatouille, za který byl v roce 2008 spolunominován na Oscara za nejlepší původní scénář. Nyní působí jako kreativní vedoucí průkopnické skupiny animátorů a programátorů v programu společnosti Google nazvaném Advanced Technologies and Projects. |
Jenže pokud vím, film pořád není.
I přes slibný začátek začalo být brzy jasné, že bude velice obtížné vypracovat dobrou verzi filmu zrovna v tomhle studiu. Mezitím jsem se s rodinou do Portlandu přestěhoval – mimochodem je to pro život skvělé město – ale tvůrčí rozpory mezi mnou a studiem byly tak vážné, že nastal čas naši spolupráci skončit. Autorská práva k projektu mám a stále doufám, že ten film má budoucnost. Zápletka je to skvělá.
A jak to bylo s nabídkou od Googlu?
Nečekaná příležitost. Starý známý z Pixaru mě doporučil do čela nové výzkumné skupiny u firmy Motorola, tehdy patřící firmě Google. Tvrdil, že jsem jediný člověk, který dokáže něco slibného s nově dostupnými grafickými schopnostmi smartphonu. Navštívili mě až ze Silicon Valley, slovo dalo slovo a začali jsme projekt, který dnes nese název Google Spotlight Stories – „hledáčkoviny“, řekněme. Dostal jsem příležitost přizvat si staré známé z někdejšího Pixaru, samé velké talenty, přidali jsme se k týmu programátorů a techniků a začali pracovat. Tehdy jsme o rok či dva předbíhali hlavní vývoj ve virtuální realitě a vynalezli nový tvůrčí způsob interaktivních filmů jak vyšitý pro sledování na smartphonu. Poté, co jsem režíroval náš první projekt, Windy Day (Větrný den), jsem plynule přešel do role kreativního ředitele projektu a pokračovali jsme v rozvoji nápadů a nástrojů a technologií, učení se při praxi a vytváření krátkých filmů ve spolupráci s těmi nejlepšími ateliéry a režiséry, co byli k dispozici.
I když tvoříte filmy pro chytré telefony, platí pořád vaše zásada, že bez ohledu na technologie je vždy na začátku představivost, tedy papír a tužka?
Ano. Na počátku všeho je představivost. Ani vlastně nevím, jak jinak bychom mohli začít. Musím si představit postavu, její pocity v nějakém okamžiku nebo nějakou situaci. Problém je, jak tyto představy sdělovat a sdílet s ostatními, ale i sami se sebou tak, abychom je mohli rozvíjet dál pod vlivem podpory a kritiky až do skutečného díla. Můžete si to psát nebo kreslit pomocí papíru a tužky nebo digitálně, na tom nesejde. Je to jen nějaký způsob, jak umožnit myšlenkám, aby existovaly vně vlastní hlavy, samostatně. Znám režiséry, kteří se vyjadřují o „filmu promítaném ve vlastní hlavě“. Ale dokud něco nevytvoříte, nevíte, jestli ten film ve vlastní hlavě je pouhá iluze, nebo má svou podstatu.
Zajímá vůbec diváka klasických filmů technologie?
Jistě, technika je jen jakýsi podnos. Když člověk zhlédne film, když si vyslechne příběh, pamatuje si právě příběh, postavy, co se stalo a jak se při tom cítil. Nevybaví si velikost obrazovky, počet snímků za vteřinu nebo pixelové rozlišení obrazu. Podstata příběhu není na technologii závislá.
Jaké byly reakce na váš první snímek pro Google, Windy Day?
S tímhle filmem jsme se pustili do rizika. Byl poskytován zdarma s telefony Moto X a lidé jej obdrželi, ať chtěli, nebo ne. Byla to novinka, takže se jich ani nešlo zeptat, zda chtějí něco, co nikdy předtím neviděli.
Popište prosím, co se na jejich mobilech odehrálo.
Přes displej přiletěl malý červený klobouk a usadil se v rohu. Pokud se člověk klobouku dotkl, vzedmul se nahoru, z obrazovky telefonu se stalo okénko do pohádkového lesa a show začala. Nad tím úvodem jsme dlouho přemýšleli, museli jsme si být jistí, že vůči publiku jednáme ohleduplně, s respektem. Koneckonců je to jako zaklepat na něčí dveře a vstoupit mu do obývacího pokoje bez pozvání. Doufali jsme, že lidé budou spíše potěšení než naštvaní. Naštěstí téměř všichni si výsledek zamilovali a chtěli další.
Vy sám byste si na mobilu pustil film? Myslím jakoukoli klasiku vyrobenou původně pro kina?
Já na smartphonech filmy nesleduji. Filmy do kina mají být viděny v kině. Mám k tomu jednu historku. V roce 2008, kdy lidé právě začínali sledovat filmy a televizní pořady na telefonech, byl hostitelem předávání cen Oscarů komik Jon Stewart. V jednu chvíli vytáhl svůj iPhone a držel jej před sebou, jako by si dělal selfie. Publiku hollywoodských herců, výrobců, vedoucích ateliérů sdělil, že miluje nové technologie: „Koukám na film!“ Publikum nervózně zaševelilo. Každý se bál, co tyto nové technologie udělají s jejich odvětvím. Pokračoval: „Koukal jsem na Lawrence z Arábie (jeden ze stěžejních širokoúhlých epických filmů v dějinách kinematografie, pozn. red).“ Zase nervózní smích. „Ale víte, aby člověk zažil plnohodnotný efekt, musíte se na to dívat... na širokoúhlé obrazovce,“ řekl a obrátil malou telefon na ležato.
Je divné sledovat skvosty kinematografie na drobounké obrazovce, ale lidé to dělají.
Chcete pointu? Pár let poté, co jsme začali s Google Spotlight Stories, jsem cestoval letadlem na dlouhé trase a byl tam takový ten systém, který streamuje videa do mobilního zařízení. Prolistoval jsem obrovskou knihovnu titulů a jeden mě zaujal. Byl to Lawrence z Arábie. Neuvěřitelné se stalo skutkem! Nemohl jsem odolat. Sledoval jsem celý film na malé obrazovce iPhonu 4, od začátku do konce. Byl to zážitek!
Nevím, nakolik vás váže firemní mlčenlivost, ale můžete srovnat, v čem se liší a podobají společnosti Pixar a Google? Včetně oněch „kreativních pikniků“ v Pixaru, ale hlavně autorské svobody.
Je to jednoduché: Google není filmové studio a Silicon Valley není Hollywood. Náš projekt je jen jedním z mnoha v rámci skupiny pokročilých technologií a projektů Advanced Technologies and Projects Group. Měli jsme štěstí. Měli jsme k dispozici prostředky a mandát vytvořit nový formát mobilních filmů a k tomu zároveň i výrobu a distribuci takových filmečků. Dostali jsme pozoruhodnou dávku svobody a s ní velmi vysoká očekávání a spoustu tlaku. Učili jsme se za chodu a naším cílem je vyšlapat cestu ostatním.
Liší se vkus a očekávání uživatele smartphonů od návštěvníka kin, nebo je to dnes už jedna a táž skupina?
Jít do kina, nebo sledovat pořad na smartphonu jsou dvě nesrovnatelné věci. Ta první je nadále společenskou akcí, jdeme trávit čas s přáteli. Ta druhá záležitost je leckdy osobní a někdy sdílená, chvilka oddechu a zábavy uloupená odskokem z víru rušného dne. Jako režisér celovečerního filmu vím něco málo o publiku: zaplatili nějaké peníze, aby mohli sedět v temné místnosti s hromadou jiných lidí a věnovali mi hodinu a půl svého drahocenného času. To jsou důležité informace. Když jde o velmi intenzivní, interaktivní krátký film pro mobilní telefon, nevím skoro nic o tom, kdy a kde se mé publikum rozhodne uvidět mé představení. Doma na pohovce, uprostřed nudného jednání na úřadě, v autobuse, nebo v hospodě? Myslíme si, že společnost jako Google ví, jak o nás všechno vědět. Ať už to je, nebo není pravda, nepomůže to autoru díla, které může zhlédnout kdokoliv kdekoliv.
Podle mého soudu se originalita Pixaru pod vlajkou Disney trochu rozplizla. Myslíte, že může vzniknout nová podobná dílna určující trend animace?
Samozřejmě se to může stát. Okolnosti a osobnosti, které vytvořily Pixar, nejsou na každém rohu. Nemyslím si však, že se to stane v Googlu. Ale, kdo ví.
Na čem pracujete teď?
Pro smartphony jsme začali tvořit proto, že technologie už byla k dispozici a od nás se chtělo vdechnout do ní cit, nechat techniku procitnout. Nyní se naše pořady zaměřují na technologii kukátek virtuální reality – takové ty úžasné přístroje, které si člověk nasadí, přilnou mu k obličeji a dovedou nás přesvědčit, že jsme někde jinde.
Laicky, úplně naivně, nezáludně: ráno přijdete do práce, dáte si kávu. Co pak děláte? Kreslíte?
Každý den je jiný. Trávím čas s brilantními lidmi: jsou to softwaroví inženýři, herní programátoři, specialisté na smartphony, techničtí umělci, producenti, režiséři, pestrá paleta. Spoustu věcí provádíme na dálku skrze videokonference, telefonní hovory a stahování aplikací na telefony. Zdi máme pokryté nátěrem na suché náčrty coby tabule a osobně při řešení problémů převážně kreslím. Ale jedna věc je nesporná: trávím až moc času v letadlech.
