Režisér Jan Němec

Režisér Jan Němec | foto: Monika Tomášková, MF DNES

Jan Němec slibuje českého Kmotra

  • 1
Jan Němec převezme při slavnostním závěru Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu. Čtyři dny poté oslaví tvůrce Démantů noci, Mučedníků lásky či loňské Toyen své sedmdesátiny. A místo důchodu plánuje nový film.

Natočil jste někdy nebo nafotografoval něco natolik zázračného, že dodnes sám netušíte, jak se vám to vlastně podařilo?
 Doposud žádný takový záběr nemám, což mě alespoň nutí k další práci. Například právě nyní se snažím natočit lidskou duši – prý je obsažena v posledním výdechu člověka. Podobnou práci zadávám také svým spolupracovníkům, tak třeba můj zvukař má teď za úkol zachytit na zvukový záznam, jak padá kámen ze srdce.

Existují naopak ve vaší sbírce záběry, které byste nikdy nikomu neukázal?
 Ne, takovou sbírku si nedělám. Vyznávám totiž zásadu, že to, co je na skladě, se musí nabídnout, i kdyby to mělo být pod cenou a ve výprodeji.

Na prahu sedmdesátky sbíráte čestné ceny, což je jasný příznak "zmramorovění". Jak se té hrozbě bráníte?
Samo "zmramorovění" mi nevadí, bude-li mi ovšem povoleno nadále ten mramor opracovávat třeba na způsob kubistické sošky, a ne jako stěnu koupelny ředitele Národního divadla.

Mnozí vaši vrstevníci už se stáhli ze scény, vy naopak stále objevujete nové technologie i žánry. Jaký další experiment vám právě nedává spát?
Experimentuju s publikem. Zrovna píšu scénář svého nového filmu, bude to něco jako český Občan Kane nebo jako český Kmotr. Sex, špionáž, drama! Co myslíte, chytí se diváci konečně za nos a vyprodají sály?

Generace české nové vlny 60. let se stala mýtem. Mohl byste jako její příslušník, ale také jako věčný rebel tenhle mýtus rozbít a prozradit něco, co se neví nebo neříká?
Tak tahle otázka je trefa do černého! Sám totiž patřím k hlavním šiřitelům mýtu té „velké světové nesmrtelnosti“. Ale jestli chcete, rozbiju ho. Pravda je taková, že ať už vědomě či nevědomě, my všichni z české nové vlny jsme byli součástí československé, a tudíž i sovětské špionážní hry.

Tak to jste mě opravdu překvapil...
Počkejte, to není všechno. V krabicích s našimi snímky tehdy putovaly do světa a zpět mikrofilmy a tajné kódy, šéfové státních filmových institucí fotografovali mosty či raketové základny a my režiséři jsme dělali reklamu, jak se tu svobodně žije i tvoří. Za ty služby jsme měli možnost vydělat si nemalé sumy v markách a dolarech nebo volně cestovat s polodiplomatickými pasy. Stačí?

,