Režisér Jan Němec v roce 2009

Režisér Jan Němec v roce 2009 | foto: Michal Sváček, MAFRA

Měl trojku z chování i světové trofeje. Největší provokatér Jan Němec

  • 10
Nejnověji dal o sobě vědět loni na podzim, když na protest vůči Miloši Zemanovi, jenž vyznamenal spřízněné filmaře, vrátil Hradu svůj vlastní řád. Znovu tak stvrdil pověst buřiče, již dokládá i právě vydaná kniha Jan Němec – Enfant terrible české nové vlny.

Napsal ji filmový historik Jan Bernard, někdejší děkan Filmové fakulty Akademie múzických umění, jež obsáhlou publikaci vydává. Přitom se do více než šesti set stran vešla jen polovina pozoruhodných materiálů, které Bernard o režisérovi nashromáždil. Příští rok má vyjít druhý díl, sledující Němcovu dráhu od emigrace přes návrat po současnost. První část se datuje lety 1954–74, nicméně shrnuje i dětství budoucího filmaře, který se narodil v Praze roku 1936 a dočkal se přízviska „postrach Vinohrad“.

Vzpoura je ctnost

„Rodiče mě zajistili a nechali mě dělat si, co chci,“ popsal Jan Němec své zázemí. Kniha cituje vzpomínku, jak za druhé světové války toužil „sedět matce na klíně, kouřit s ní cigarety a mít vlastní pistoli“ proti strachu z německých vojáků.

Ve středoškolské éře text zmiňuje několikeré podmínečné vyloučení pro „nonkonformní chování“. Nakonec odmaturoval, i když s trojkou z chování a bez doporučení, jež by mu umožnilo pokračovat ve studiu na vysoké škole. Jedinou výjimku, kde nebrali uchazečovu pověst na vědomí, tvořily umělecké školy. A vyznavač jazzu, který hrával na klarinet, nakonec poslechl otcovu radu, aby se dal radši na film než na muziku, protože „takový Martin Frič vydělá víc“. Mimochodem právě Fričovu Pytlákovu schovanku, svůj oblíbený snímek, Němec doslova „přehrál“ komisi při přijímacích zkouškách na FAMU a později sám Fričovi asistoval.

Na fakultu nastoupil v roce 1954 a hned se připojil ke studentské rezoluci, kvůli níž mu znovu hrozil vyhazov; zařekl se prý tehdy, že už nikdy „žádné petice, žádné masové protestní hnutí“ – jenže na průšvihy Němec bohatě stačil sám. Ne náhodou kniha cituje jeho výrok, že vzpoura je největší ctnost.

Podle Josefa Škvoreckého byl Němec enfant terrible čili zlobivé dítě české nové vlny, Bernard ho pokládá vedle Jiřího Krejčíka a Věry Chytilové za jednoho z největších „metodických provokatérů“. Bouřil se ve veřejných věcech i v profesi – už za spor o milostnou scénu ve školní práci dostal důtku. A bouřil se originálně, ať střílel do oken své milé Marty Kubišové, urážel četníka na festivalu v Cannes, nebo na nočním tahu Prahou tvrdil policistům, že chce svrhnout státní zřízení.

Kniha však sleduje hlavně Němcovu tvorbu, jíž oslnil svět, připomene záběry ruských tanků ze srpna 1968, jež provezl do západních televizí, i neznámé projekty, které už nesměl natočit: komedii s Pavlem Landovským Spolehněte na Kašpara či hudební Requiem za Hamleta.

Pokračování za rok

Přináší též unikátní dokumenty včetně scénářů, cenzurních poznámek i telegramu, jejž Němec s Václavem Havlem poslali Ludvíku Svobodovi 10. ledna 1969 se slovy, že „chybí jen krok ke špehování a zatýkání“. Trefili se, Němce, jenž nakonec dostal svolení opustit zemi, Státní bezpečnost vyvlekla už z letadla pod záminkou, že pašuje závadné čtivo, a nechala ho letět až další den. Tím „závadným“ textem byla Kafkova Proměna; točil ji pak v Německu. Což jistě vylíčí druhý díl.