Jan Nedvěd

Jan Nedvěd | foto: Michal SváčekMF DNES

Jan Nedvěd: Můj život se od základů změnil

  • 21
Lidový písničkář Jan Nedvěd představuje svou novou desku Ta noc, kdy mi vyšlo slunce. A tvrdí, že špatné životní období už má za sebou.

Byť mnozí považují jeho skladby za vrchol hudebního nevkusu a kýče a jeho osobnost by označili v lepším případě za podivínskou, lidově folkový písničkář Jan Nedvěd si své místo na české scéně drží už dlouhá léta. Slavné duo s bratrem Františkem se rozpadlo již před lety - poté, co jim na Strahově před 11 lety tleskalo na 70 tisíc lidí, se jejich cesty rozešly a oni pokračují v tvorbě sólově.

"Nikdy jsme se nepohádali nebo nerozešli, to byl výmysl novinářů," tvrdí dnes Jan. A dodává, že společná tvorba sice už v úvahu nepřipadá, protože každý už dělá jinou muziku, ale že si s bratrem vždycky rád zazpívá a zahraje. Na důkaz bratři vyrazili na společné turné, vrcholem šňůry má být 19. prosince koncert v pražské Lucerně. Současně Jan Nedvěd vydává svou další sólovou desku.

Deska, kterou vydáváte po třech letech, obsahuje devatenáct skladeb. Připravoval jste je celé ty roky, nebo deska vznikala spíš impulzivně?
Písně jsem skládal celé tři roky, měl jsem jich na tři stovky. Z nich jsem dal na album asi pět, zbylé jsem pak udělal velice rychle. Bylo to hlavně tím, že asi před dvěma lety se můj život změnil k lepšímu, teď po operaci srdce ještě dvojnásob. Dokonce jsem začal kouřit.

Vy jste teď začal kouřit? V šedesáti letech?
Ano, to je šílený, co? Víte, ta operace ve mně něco změnila. Myslím si, že ta duše v srdci je, a hotovo. Najednou vyjdete z operace a všechno vidíte jinak. Jsem už sedm let věrný své snoubence Pavlínce, ale najednou jsem zase začal koukat po holkách. Stejně tak mi začal vonět kouř cigaret, říkal jsem si, že to nesmím, že umřu. No, a za měsíc už jsem kouřil. Můj život se prostě změnil.

Projevilo se to i ve vašich písních?
Určitě, cítil jsem, že se do těch skladeb strašně promítá duchovno. Jsou o tom, že šance něčemu věřit tady je. Ať si někdo klidně věří třeba v Marxe, já věřím v Boha.

Takže vaše nové skladby jsou o Bohu.
Ale zase tam není nikde: Ježíši, dej nám... Nejsou tam žádné modlitby nebo něco podobného, jsou to pořád nedvědovky.

A věřící jste byl vždycky?
Byl jsem k tomu doma odmalička vedený, ale na takových dvacet let jsem na to holt zapomněl. Mně se zdálo, že tam někde sedím vedle Boha nebo tak něco. Ne že bych se cítil povýšený, jen se mi život zdál hrozně jednoduchý, měl jsem pocit, že je mi úplně všechno k dispozici, tak jsem si tak žil.

Co vás vrátilo zpátky?
První rána byl asi brácha, pak mrtvice, nalomená páteř a nakonec jakési vnitřní rozhodnutí člověka, které jsem dřív neměl. Nejvíc se to asi projevilo ve chvíli, kdy jsem si stoupl na pódium. Normálně písničkář při koncertě sedí a něco komentuje. Já to udělal naopak - postavil jsem se a přestal mluvit. Lidi najednou začali víc řvát, nevadilo jim, že ta hudba byla o něco tvrdší - i když mezitím pořád hraju i ty
něžné skladby. Skákal jsem tam, křičel a určitě jsem se cítil jinak. Asi jsem byl šťastnější. Zlomil jsem něco, co jsem považoval za tabu. V ten moment se začalo všechno v mém životě měnit. Špatné období už mám naštěstí za sebou.

Mezitím jste se rozešli s bratrem. Vaše spory už jsou pryč?
Ale ony žádné nebyly. Tenkrát po koncertě na Strahově jsem jen začínal být nalomený, tělo už se asi připravovalo na tu mrtvici. Bratr chtěl stále hrát, a já pořád nemohl, takže začal hrát sám. Nic jiného mu vlastně nezbývalo. Strašně mě to bolelo, ale nikdy jsem se na něho nezlobil. A když si založil novou kapelu, věděl jsem, že jsme spolu dohráli. Já jsem marodil tři roky a on za tu dobu prodal tři sta tisíc desek. Brácha mi chyběl a říkal jsem si: Co budu dělat? Naštěstí jsem postavil novou kapelu a jedeme oba dál. Jen už každý sám za sebe.

,