Pavel Černoch zpíval v Národním divadle Berliozova Fausta

Pavel Černoch zpíval v Národním divadle Berliozova Fausta | foto: Národní divadlo

GLOSÁŘ: Světovost dvakrát jinak. Jedna skutečná, druhá ošvindlovaná

  • 1
Jan Martiník je basista, Pavel Černoch tenorista, oba působí převážně v cizině. Shodou okolností teď v Praze vystoupili na koncertě den po sobě. Předvedli, co umějí, ale světové parametry měl pouze jeden večer.

Třiatřicetiletý Martiník před pár lety uspěl v renomovaných soutěžích Operalia a BBC Cardiff Singer of the World, nyní je sólistou berlínské Státní opery Pod lipami. Stojí na úplném počátku kariéry, přesto si před publikem v několika českých městech troufá zdolat samotný Everest, za nějž se dá označit Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. V rámci turné dorazil ve středu i do pražského Rudolfina.

Ona vysoká hora obnáší čtyřiadvacet písní, v nichž utrápený hrdina putuje nehostinnou zimní krajinou, až na konci potká starého flašinetáře, který možná vůbec není flašinetář, ale smrt přinášející vysvobození. Tato esence romantického hudebního výrazu byla a je doménou mnoha skvělých pěvců všech hlasových oborů.

A Martiník mezi ně míří. Jeho bas je nádherný, klidný, téměř bez vibrata, přitom jeho zpěv není plochý, naopak, hlas se volně rozpíná, z barevných, znělých hloubek stoupá do výšek a vše je jakoby ulito z jednoho kusu. Jenom krásně zpívat ovšem u Schubertova cyklu, trvajícího 75 minut, nestačí.

Martiník nejvíc potěšil způsobem, jakým jednotlivé písně vyprávěl, jak posluchače nenásilně vtahoval do děje. Možná zatím ještě ne tak intenzívně jako pěvecké legendy typu Matthiase Goerneho nebo Thomase Hampsona, určitá opatrnost byla znát, ale zpívanou poezii cítí báječně. Ostatně němčina je jeho druhý jazyk, ačkoli konečný verdikt o výslovnosti by musel vynést rodilý mluvčí. Rozumět mu však bylo perfektně. Představovat si, jak Martiník zpívá Schuberta coby vyzrálý čtyřicátník, je neobyčejně lákavé a snad i reálné.

Zvlášť pokud se k němu pak připojí významní klavírní doprovazeči. Což nesnižuje výkon Davida Marečka, vystudovaného pianisty, v současnosti však ředitele České filharmonie, který klavírní part, zrádný ve zdánlivé lehkosti, nastudoval vedle svých manažerských povinností. Z tohoto pohledu všechna čest, ačkoli někteří z českých pianistů „na plný úvazek“ by patrně doprovázeli ještě měkčeji a básnivěji.

Faust zůstal bez Markétky

Druhý den následoval slet z oblaků na tvrdou půdu Národního divadla. Vedení jeho operního souboru se poslední dobou pokouší o světovost zvaním některých pěvců z první (případně slušné druhé) ligy do svých šedivých produkcí, ale doplňuje je většinou stěží poslouchatelnými pěveckými výkony z vlastních zdrojů.

Takovým bizarním mixem bylo i koncertní provedení Berliozova Faustova prokletí, do nějž divadlo pozvalo dvaačtyřicetiletého tenoristu Pavla Černocha. Berliozovo zpracování Goetha, ve světě nezřídka uváděné i scénicky, je prostoupené jímavými melodiemi, ale také působivými sborovými a orchestrálními čísly.

Orchestr s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem hrál takt za taktem, ale udělat si představu, v čem je krása a rafinovanost této hudby, při nejlepší vůli nešlo. Divadelní sbor nepřipomínal efektně znějící těleso, někdy vlastně ani nebyl pořádně slyšet.

Domácí sólisté vykazovali značné nedostatky. U představitele Mefistofela, barytonisty Daniela Čapkoviče, i Čech poznal, že netuší, co a jak má ve skladatelově mateřštině vlastně zpívat. Pár kovových tónů nestačí k tomu, aby se zjevil ďábel po francouzsku. Fakt, že ve světě nečeští pěvci české opery šišlají, by spíš měl být pro Národní divadlo výzvou, aby - zvlášť při příležitosti vydávané za mimořádnou - nedělalo to samé se světovými tituly.

Čapkovič aspoň zpíval. Jenže způsob, jakým stvořila lyrickou, jemnou Markétku mezzosopranistka Stanislava Jirků, vyděsil už po čistě vokální stránce. Poslouchat ostrý, nepříjemný zpěv bez špetky kultivovanosti, ve vyšších tónech přecházející do ječení, v nižších do prázdného šepotu, bylo utrpení.

Zvlášť při vzpomínce na vynikající Susan Grahamovou, která před lety zpívala Markétku v kinopřenosu Faustova prokletí z Metropolitní opery, nebo na Sophii Kochovou, která tu samou roli ztvárnila v produkci pařížské Národní opery (před časem ji ve svém kině odvysílal Francouzský institut). Bohužel až příliš domácích pěvců je schopno svůj hlas rozpínat vlastně jen v rozsahu několika málo tónů, což byl problém i Pavla Švingra v roli Brandera.

A tak zbyl pouze Pavel Černoch coby Faust. Jeho tenor má aspoň sílu, rozsah, znělost a barvu. Tóny skutečně spojuje do souvislých frází, nesází je izolovaně a nudně jeden za druhým, což je u nás také špatným zvykem. Zřejmě i jeho francouzština je solidní. Kvůli Černochovi tedy stálo za to vydržet do konce. On sám jistě patří do kvalitní mezinárodní ligy, ovšem kontext, v němž tu vystupoval, špičkový nebyl. Takhle Národní divadlo světovost ošvindlovat nemůže.