Lídrem kapely je herec Studia Ypsilon a muzikant Jan Jiráň, který je rovněž autorem všech písniček.
Pamětníci vás znají ještě z folkového tandemu s Martinem Stropnickým. Proč jste se po delší odmlce vrátil na koncertní pódia?
Pročítal jsem si jednou své deníkové záznamy, které mají někdy podobu povídek nebo básniček. A rozhodl jsem se některé dotvořit a přepracovat do podoby písniček. Když už jsem jich měl asi dvacet, uvažoval jsem o tom, že by je mohla se mnou hrát kapela. A tak vzniklo v roce 2004 Botafogo. Nejprve jsem přizval kolegy ze Studia Ypsilon – Markétu Plánkovou a Daniela Švába – a později jsme se rozrostli o klávesistu Zdeňka Zdeňka a perkusistu Jana Nohu.
Vaší vášní je fotbal, což se ostatně odrazilo i ve volbě názvu kapely...
Botafogo se jmenuje čtvrť v Rio de Janeiru i slavný brazilský fotbalový klub. Symbolicky jsem tak spojil svou lásku k fotbalu s láskou k brazilským písničkám. Ve jméně Botafogo je navíc skryto i něco tajemného, zvláštní nostalgie a sluncem provoněný rytmus. Kolegovi z divadla Marku Ebenovi je sice bližší golf než fotbal, ale hned věděl, co Botafogo znamená. Navíc prý se bude takový název dobře vyjímat na plakátech. Jenže ne každý je tak vzdělaný jako Marek – Zdeněk Zdeněk si název nemohl zapamatovat a naší kapele dlouho říkal Pechfógl.
Botafogo se hodně inspiruje bossa-novou.
Dnes je bossa-nova trošku víc in, protože se "latina" začala všeobecně víc poslouchat. Ale já jsem ji hrál už v době, kdy nikoho nezajímala. A brazilským rytmům zůstanu věrný i tehdy, až zase budou out. V naší hudbě se však setkává více vlivů – starý bigbeat, ozvěny etna nebo městský folk, který jsem hrával ještě s Martinem Stropnickým.
Proč jste dvě písničky napsal v indiánském jazyce kmene Odžibvejů?
Všechno přichází přirozeně – ne snad proto, že bychom chtěli posluchače ohromit, v kolika mu zazpíváme jazycích. Texty Gaa wiika daatesinoo (Náš oheň nikdy nevyhasne) a Makwa nibaa (Medvěd spí) vznikaly v Kanadě, během spolupráce Ypsilonky s odžibvejským divadlem. Pořídil jsem si tehdy anglicko-odžibvejskou učebnici a v konverzačních cvičeních hledal věty, které by dávaly smysl a měly poeticko-indiánskou atmosféru. Postupoval jsem metodou skládačky – byl to takový odžibvejský scrabble. Na koncertech indiánské texty věrně tlumočím do češtiny, ale stejně mě někteří posluchači podezřívají, že si na místě překlad vymýšlím.
A proč jsou další dvě psány španělsky?
Španělské texty Llueve (Prší) a Viejo fuego (Starý oheň) mají původ na plážích Menorky, kde jsem si je psal klacíkem do písku a pak přepisoval pracně do mobilu. Na Menorku jezdím několik let a mám pocit, že smysl mého života je v tom, abych jednou s tamními dědky vyřešil stoletý spor a sport, zda je lepší Real Madrid nebo Barcelona.
Jak je možné, že do vašich textů proniklo tolik zvířecích hrdinů, když jste proslulý tím, že k nim máte obezřetný vztah?
No, ve skutečnosti se jich strašně bojím. A to, že o nich skládám písničky, je v podstatě forma korupce, snažím se je nenápadně získat na svou stranu. A tak v mých textech potkáte spoustu zvířat – mývaly, zebry, lvy, paviány, žirafy, kočkodany, labutě, cikády… Na obalu desky máme navíc namalovaného psa a na fotkách s kapelou je Linda – pes Zdeňka Zdeňka. Mimochodem, Linda znamená španělsky krásná.
Text o veverkách, které létají vzduchem, však nepůsobí zrovna jako přátelské gesto vůči zvířecí říši.
Většinou ve svých textech moc nelžu a reálný je i ten o veverkách. Byl jsem koncem listopadu v Torontu, kde mají miliony stříbrných veverek, uvidíte je v každém parku, na každém stromě. A přišla taková fujavice, že mezi sněhovými vločkami létaly vzduchem huňaté ocásky nebohých veverek. Drsný byl ten vítr, ne moje verše.
Obal desky vytvořil malíř Antonín Střížek, který je známý i jako autor opony pro Státní operu. Proč jste si vybral právě jeho?
Znám jeho obrazy a mám pocit, že je v nich něco příbuzného s tím, co já cítím přes muziku a texty – nostalgie po starých časech i radost ze života. Jeho výtvarný jazyk je blízký mému hudebnímu. Snad to cítí podobně, protože byl asi čtyřikrát na našich koncertech a s kapelou jsme mu hráli na výstavě v Galerii Zdeňka Sklenáře. Kromě obalu, který k naší desce namaloval, jsme použili reprodukce jeho obrazů i uvnitř CD jako obrazový doprovod textů; vznikl tak neformální minikatalog Střížkových prací. Doufám, že až si posluchači desku pustí, tak si přitom budou prohlížet i obrázky. Naší snahou bylo vytvořit jedinečný artefakt, který obstojí i v době, kdy si lidé stahují hudbu do MP3 a vypalují si desky.
