Ten se v Marberových očích rovnal tříměsíčnímu uvádění na komorní scéně londýnského Národního divadla.
Hra z roku 1997 se však rozletěla do West Endu, na Broadway, hrála se ve více než padesáti dalších zemích a o jejím autorovi se začalo mluvit jako o jednom z nejslibnějších a nejzajímavějších mladých britských dramatiků.
Patrick Marber napsal také filmový scénář, podle nějž Na dotek s hvězdami jako Julia Robertsová, Natalia Portmanová či Clive Owen natočil Mike Nichols. Není bez zajímavosti, že pro filmový skript použil Marber jeden drobný nápad, který viděl v první české inscenaci Zdeňka Potužila v pražském Divadle Rokoko.
Text si ostatně česká a moravská divadla oblíbila: verze, kterou v režii Jana Hřebejka dnes uvede pražské Divadlo Na Jezerce, se hrála mimo jiné i v Brně nebo v Opavě. Hřebejk do své inscenace o zvláštním milostném čtyřúhelníku obsadil Marka Daniela, Kristýnu Lišku Bokovou, Jiřího Macháčka a Natašu Burger – herce, kteří se již sešli v Hřebejkových filmech.
Filmové tváře na jevišti Hřebejk přiznává, že nejdříve se seznámil s Marberovým a Nicholsovým filmem.
„Zaujal mě, připadalo mi, že je to vhodný titul pro jevištní uplatnění filmových herců, s nimiž jsem předtím spolupracoval. I když samozřejmě Marek Daniel hraje na mnoha pražských scénách, Nataša Burger s tím začíná, u Jiřího Macháčka je už spíš vzácnost vidět ho na jevišti, stejně jako Kristýnu Lišku Bokovou. Když jsem o tom začal přemýšlet, zajímalo mě právě toto obsazení. Využil jsem velkorysosti principála Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského, že můžeme dát dohromady tým filmových herců a pustit se do hry,“ říká Hřebejk.
Stále ještě existuje publikum, na které může Marberova hra o odcizených, krutých vztazích čtyř současných Londýňanů působit šokujícím dojmem. Když ji uváděli v Opavě, divadlo dopředu raději na letácích varovalo, že na jevišti se publikum dočká vulgárních slov. Proslulou se stala komicky působící scéna, v níž mužští protagonisté hry, novinář Dan a lékař Larry, jeden pod mužskou, druhý pod ženskou identitou, chatují a jejich virtuální rozhovor brzy sklouzne do pornografického líčení.
Sám Hřebejk Marberovu hru charakterizuje jako psychologickou tragikomedii: „Jde o žánr, který mám velice rád. Jsou tam zajímavé, nejednoznačné charaktery, pro určitou část publika, myslím, hra neztratila ze své provokativnosti, kontroverze nebo možná palčivosti.“ Mezi láskou a nenávistí Podle režiséra je na hře nejobtížnější najít míru pro odstínění dialogu.
„V řadě scén se totiž dialog často láme. Z velké zamilovanosti se najednou zlomí až do nenávistných tónů. Marber to dělá velmi rafinovaně. Každý člověk něco takového zná ze života. Poklidná večeře se najednou zvrhne ve vodopád výčitek a otevírání starých ran. Zná to i publikum. A úkol herců a režiséra je najít věrohodný klíč, aby to lidi v jevištním ztvárnění strhlo, aby cítili smysl toho, proč jsou v hledišti,“ uvažuje Hřebejk.
Patrick Marber, který text vidí především jako kus o lásce nebo – slovy svého bonmotu – „romantickou komedii, která se zvrtne“, vždy popíral, že by dílo mělo autobiografické rysy.
„Všechno je pravda, ale nic z toho se nestalo. Je to pravda v emocionální rovině, ale situace, zápletka či příběh není z mého života, ačkoliv jsem zažil většinu pocitů, které zakusí postavy v mé hře. Když je člověku dvacet, vypadá to, že vztah může krachnout každých dvacet minut nebo tak nějak. Kolem třicítky je to pět až deset let. Žárlivost zaklepe na rameno s otázkou: Vzpomínáš si na mě? Totéž nevěra. Pro některé lidi v publiku je to strašlivá připomínka toho, co zažili. Ti, kteří tím zrovna procházejí, se poznávají. Mám dopisy, v nichž se pisatelé ptají: Přesně jste popsal můj život, jak jste to všechno věděl?“ vyznal se Marber v rozhovoru s kritikem listu Daily Telegraph.
