Normálně je téměř nemožné vydolovat z hollywoodské hvězdy podpis, natož obrázek. Tedy alespoň v případě, že jste novinář. Ti totiž před každým osobním kontaktem s ní dostávají celý seznam restrikcí a opatření, mezi nimiž je i zákaz autogramů.
Anthony Hopkins hraje vymítače ďábla.
Přiznávám: mám slabost pro pronikavé modré oči Hannibala Lectera. A mám slabost pro "Tonyho" Hopkinse (v Římě, kde představoval thriller Obřad, mu nikdo jinak neřekl). Když zrovna nějakému vytrvalci z vatikánských listů vysvětloval, jak že to má s vírou (hraje "pochybujícího" kněze), přistihla jsem se, že dumám, jak si navzdory všem nařízením o podpis říct. Rezignovala jsem někde mezi druhou a třetí otázkou na Boha a vymítací proces. Ne kvůli seznamu a dohledu tří asistentů. Kvůli Hopkinsovi samotnému: z jeho drobné postavy vyzařovala taková autorita, že bych si zkrátka připadala nemístně.
Po deseti minutách skončil "inkviziční" výslech a začal rozhovor. Tedy pro mě spíš jakýsi předrozhovor – ten můj byl plánovaný až na následující den. Nikdo se neptal. Hopkinsův pohled, nepopsatelná kombinace vstřícnosti a tvrdosti, paralyzoval všechny včetně asistentů. Herec se pohodlně opřel, povolil knoflík u bílé košile a s očekáváním se rozhlédl.
"Bude to asi divná otázka, po všech těch hovorech o smrti a konci, ale nemohla mě nenapadnout: celý Hollywood se bojí stárnutí a bojuje s ním za pomoci botoxu a operací..." začala jsem opatrně. "... a já jako z Hollywoodu nevypadám, že?" přerušil mě Hopkins a zakřenil se. "Tak k tomu já mám HODNĚ co říct!" odtušil a nadechl se k odpovědi.
Od Picassa k Woodymu Allenovi
Pak ho ale zaujalo něco jiného. Papírové desky, na které si čmáral během rozjímání o Bohu a ďáblu. "To není dobré," zavrčel, vzal nové desky a pár desítek vteřin jenom kreslil. "To je pro vás," naklonil se poté přes stůl a podával mi skicu tváře. "Vy," dodal na vysvětlenou a uchechtl se. "Ať tady taky dělám něco smysluplného," pravil a vida můj vyděšený výraz, stáhl obrázek zpět a přidal ještě podpis. "Nechte si to. Tedy jestli chcete," dodal ještě, a aniž bych musela cokoli říct, jal se pokračovat v odpovědi na otázku k Hollywoodu.
Barvitě popsal interview s mexickými novinářkami, následně odvyprávěl historku z Picassova života a k pobavení všech přítomných zahrál, jak ho režíroval Woody Allen. Načež se zvedl, pozdravil a odporoučel se. Žádné hodinky, žádné odpočítávání – skončil přesně ve chvíli, kdy chtěl skončit on sám, ne asistentky se stopkami. Vypadal trochu unaveně, ale rozhodně.
Anthony Hopkins v Římě na premiéře filmu Obřad
Když jsem za ním druhého dne přišla, seděl na prosluněné terase téhož hotelu a přes tmavé brýle pozoroval panoráma Říma. Vypadal spokojeně. Tak spokojeně, že se ho člověk až bál vyrušit.
"Jen pojďte. My už jsme se včera viděli, že? Počkejte: Tereza, Praha, říkám to správně?" otočil hlavu herec proslulý fenomenální pamětí a vydal se mi v ústrety. Pevný stisk ruky, brýle na čelo a zase ten přímý pohled z očí do očí. "Děkuju za obrázek, zaskočilo mě to," přiznala jsem na úvod. "Vy jste si ho nechala? Tak to se divím," zašklebil se a modré oči schoval zpátky za brýle. "Můžeme začít, je krásně."
