Wanda Dobrovská, hudební kritička: Česká premiéra slavné Symfonie (Sinfonia) od italského skladatele Luciana Beria v nastudování Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (18. března). Skladba je z roku 1969, považuji ji za jakousi hudební mandalu, za názornou a působivou hudební reflexi rozšířeného vědomí současné západní kultury. Pražští symfonikové nejenže dílo uhráli - je to ostatně kreativní orchestr -, ale opravdu ho "podali", na čemž měl hlavně zásluhu španělský dirigent Arturo Tamayo. K jedinečnosti události přispěli i populární Swingie Singers, pro které Berio vokální part skladby psal a kteří vystoupili v Čechách po 33 letech.
Koloman Kertész Bagala, nakladatel - nakladatelství L.C.A. Levice: Mezi množstvím zážitků, při nichž jsem reálně pocítil, že patřím ke kulturnímu národu, mi utkvěl pocit z toho, jak u nás dopadly volby. Lidé na Slovensku vypoklonkovali vládu, která léta lhala a kradla. Fantastické bylo i to, že se voleb zúčastnilo obrovské množství mladých lidí, kteří ukázali, že jim to není lhostejné. Na druhé straně bylo mým nejsmutnějším kulturním zážitkem roku to, že umřel největší slovenský malíř Milan Paštéka.
Ladislav Smoljak, herec, dramatik, režisér: Výstavy Bedřicha Dlouhého na Jánském vršku a v Galerii Vltavín. Na té první měl jen tři velké a jeden malý obraz, a přitom to byla jeho nejsilnější životní díla. Ve Vltavínu měl na výstavě Neaktuální umění práce z jednoho svého období a některé obrazy se mi líbily tak, že bych je chtěl mít doma, ale právě ty už bohužel někdo koupil.
Tomáš Hrách, překladatel: Největším kulturním počinem za poslední rok je pro mne to, že Lidové noviny konečně začaly splácet svůj dluh kultuře a rozšířily se o přílohu Umění a kritika. Články a recenze v ní mi připadají velmi podnětné a - na rozdíl od jiných periodik, která nesou slovo "literární" už v názvu - mohou zajímat někoho jiného, než jejich autory.
Lubomír Dorůžka, hudební kritik a publicista: Samozřejmě, zapůsobily na mě ochozy velkého sálu Lucerny, přecpány jako v dobách, kdy se tu odehrávaly první ročníky pražského Mezinárodního jazzového festivalu a obecenstvo tří generací, které aplaudovalo velkému orchestru Wyntona Marsalise. Ale k tomu nejhlubšímu zážitku jsem dospěl ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Jakuba Schikanedera, kronikáře Prahy. S pokračujícím dospíváním (jiný termín se mi nechce přijímat) se člověk vrací k tomu, z čeho - byť třeba nevědomky - vyrůstal. Je to pocit nový, vítaný a nezdá se mi, že by vylučoval schopnost vnímat to, co se kolem nás děje dnes. Jen ta hierarchie se může trochu měnit.
Jiří Černický, výtvarný umělec: Výstava Pippiloti Ristové Remake of the Weekend, kterou jsem viděl v Berlíně. Ležérnost a povrchnost jejích videoinstalací nese téměř tragický spodní proud. Jako byste se položili na nafukovací matraci a nechali se houpat mořskými vlnami a vším, co je pod nimi.
Roman Holý, hudebník, moderátor: Jednoznačně Krzystof Penderecki v Rudolfinu, můj oblíbený podivín z Polska. Dále připravovaná básnická sbírka Oty Klempíře, jednoho z největších českých básníků. A koncert George Clintona v Praze.
Eva Salzmannová, herečka: Premiéra Krále Leara v pražském Divadle Komedie v režii Michala Dočekala. Je to vyvrcholení velice obtížné a složité cesty, kterou tento soubor prochází. A vytvořit v malém divadle tak monumentální představení je úctyhodná věc.
Koloman Kertész Bagala, nakladatel - nakladatelství L.C.A. Levice: Mezi množstvím zážitků, při nichž jsem reálně pocítil, že patřím ke kulturnímu národu, mi utkvěl pocit z toho, jak u nás dopadly volby. Lidé na Slovensku vypoklonkovali vládu, která léta lhala a kradla. Fantastické bylo i to, že se voleb zúčastnilo obrovské množství mladých lidí, kteří ukázali, že jim to není lhostejné. Na druhé straně bylo mým nejsmutnějším kulturním zážitkem roku to, že umřel největší slovenský malíř Milan Paštéka.
Ladislav Smoljak, herec, dramatik, režisér: Výstavy Bedřicha Dlouhého na Jánském vršku a v Galerii Vltavín. Na té první měl jen tři velké a jeden malý obraz, a přitom to byla jeho nejsilnější životní díla. Ve Vltavínu měl na výstavě Neaktuální umění práce z jednoho svého období a některé obrazy se mi líbily tak, že bych je chtěl mít doma, ale právě ty už bohužel někdo koupil.
Tomáš Hrách, překladatel: Největším kulturním počinem za poslední rok je pro mne to, že Lidové noviny konečně začaly splácet svůj dluh kultuře a rozšířily se o přílohu Umění a kritika. Články a recenze v ní mi připadají velmi podnětné a - na rozdíl od jiných periodik, která nesou slovo "literární" už v názvu - mohou zajímat někoho jiného, než jejich autory.
Lubomír Dorůžka, hudební kritik a publicista: Samozřejmě, zapůsobily na mě ochozy velkého sálu Lucerny, přecpány jako v dobách, kdy se tu odehrávaly první ročníky pražského Mezinárodního jazzového festivalu a obecenstvo tří generací, které aplaudovalo velkému orchestru Wyntona Marsalise. Ale k tomu nejhlubšímu zážitku jsem dospěl ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Jakuba Schikanedera, kronikáře Prahy. S pokračujícím dospíváním (jiný termín se mi nechce přijímat) se člověk vrací k tomu, z čeho - byť třeba nevědomky - vyrůstal. Je to pocit nový, vítaný a nezdá se mi, že by vylučoval schopnost vnímat to, co se kolem nás děje dnes. Jen ta hierarchie se může trochu měnit.
Jiří Černický, výtvarný umělec: Výstava Pippiloti Ristové Remake of the Weekend, kterou jsem viděl v Berlíně. Ležérnost a povrchnost jejích videoinstalací nese téměř tragický spodní proud. Jako byste se položili na nafukovací matraci a nechali se houpat mořskými vlnami a vším, co je pod nimi.
Roman Holý, hudebník, moderátor: Jednoznačně Krzystof Penderecki v Rudolfinu, můj oblíbený podivín z Polska. Dále připravovaná básnická sbírka Oty Klempíře, jednoho z největších českých básníků. A koncert George Clintona v Praze.
Eva Salzmannová, herečka: Premiéra Krále Leara v pražském Divadle Komedie v režii Michala Dočekala. Je to vyvrcholení velice obtížné a složité cesty, kterou tento soubor prochází. A vytvořit v malém divadle tak monumentální představení je úctyhodná věc.
