„Nechápu to,“ říká producentka Deána Jakubisková. „Ten, který přišel pro peníze, je ze známé filmařské rodiny a ještě mi vykládal, že se od vidění známe.“
Pomohlo vám, že jste i herečka? Tajila jste strach nebo vztek?
Strach ne, předání peněz už bylo v režii policie. Poslouchala jsem ho a v duchu si říkala: Bože, to by se snad ani nedalo natočit, jak je to blbé, připomínalo to béčkovou krimi parodii s nešikovnými agenty.
Jak mohli film zpeněžit?
No právě! Vždyť to byla pracovní kopie, tedy zakódovaná, jaké se dělají kvůli pirátům, přes půl obrazu běží čáry a nápisy. V takové kvalitě by film mohli pustit nanejvýš na internet, policie zkoumá, jestli to nestihli. Snad ne.
Jak se dá proti krádeži chránit?
Právě kódovanými nahrávkami. Také máme na každém DVD přelepky, podle nichž víme, v jakém okruhu lidí se ten který nosič pohyboval, kdyby se ztratil. Všichni ze štábu navíc podepsali, že za únik informací by zaplatili 300 tisíc korun. Na mezinárodní koprodukci za tři sta milionů korun jsme měli nejvyšší možnou ochranu, ale nic vás neuchrání před tím, že kdosi vejde do střižny a řekne kolegům, že si tu něco zapomněl.
Podílel se na celé „akci“ nějak váš muž, režisér Juraj Jakubisko?
Ne, ten zrovna dělal hudbu, film se musí dokončit. Ta „akce“ byla navíc ohromně rychlá: jeden den v deset hodin večer volali a druhý den po předávce peněz je policie zatkla. Celé to trvalo čtrnáct hodin.
Kde je filmový materiál schovaný teď? V londýnské bance?
Nepovím. Ale pravda je, že se právě chystáme do Londýna, kde se bude dělat konečný mix.
Nepodají si vás zahraniční partneři za to, co se v Česku stalo?
To není výjimka, filmy se kradou všude na světě. Spíš mě děsí, že by se mohla zrodit celá nová lobby, která by se takovým způsobem živila. Představte si, že někoho zaměstnáte, platíte mu, věříte, a on vás pak okrade a ještě vydírá. Kde je stavovská čest lidí od filmu?
