Skupina přijíždí do pražského Vagonu (a o den později na brněnskou Flédu) právě v době, kdy na Slovensku vychází druhá část reedic klasických třinácti alb Deža Ursinyho. Budou k dispozici jak na CD, tak na iTunes. Vydání série, která patří k tomu nejlepšímu z historie československé hudby, inicioval právě Kubo Ursiny ve spolupráci s Ivanem Štrpkou, básníkem a dvorním textařem svého otce.
Bývalý spoluhráč vašeho otce Andrej Šeban před několika lety napsal písničku, ve které vás vyzývá, abyste zpíval otcovy písně. Byl právě tohle základní impuls k současnému projektu?
Těch impulsů bylo víc, ale je pravda, že tento byl jedním z prvních. Souvisel s konkrétním koncertem v Bratislavě, kde jsem poprvé veřejně vystupoval a zpíval otcovu písničku společně s jeho dalšími spoluhráči, Jaro Filipem, Mariánem Vargou, Richardem Kroczkem, Radkem Pastrňákem a dalšími. Byl to pro mě tehdy velký zážitek.
Podle jakého klíče jste stavěl nové Provisorium? S vaším otcem hrál jen Marián Jaslovský, ostatní muzikanti jsou mladší. Neuvažoval jste o větším počtu pamětníků na pódiu?
Nápad s původní sestavou mi běžel hlavou už dřív, ale v takovém případě by asi zůstalo u jedné akce. S touhle sestavou už hrajeme více než rok a funguje to celkem dobře.
Dežo Ursiny (1947–1995)Kytarista, zpěvák, skladatel písní i filmové hudby. Už se svými prvními známými kapelami The Beatmen a The Soulmen byl senzací rodící se československé rockové scény. V roce 1970 založil skupinu Provisorium, stejnojmenný albový debut (nahraný s hudebníky z pražského Flamenga a následně dlouholetým Ursinyho souputníkem, klávesistou Jaro Filipem) vyšel o dva roky později. Od poloviny 70. let začal spolupracovat se slovenským básníkem Ivanem Štrpkou, jehož texty následně znějí na všech Ursinyho albech. Ursinyho studiovými či koncertními sestavami prošla dlouhá řada elitních slovenských i českých hudebníků dvou generací. Mezi nejslavnější alba Deža Ursinyho patří Pevnina detstva (1978), Modrý vrch (1981), Zelená (1986), Ten istý tanec (1992) či Príbeh (1994). Ursiny byl autorem známého muzikálu Neberte nám princeznú a hudby k několika filmům, např. Indiáni z Větrova (1979). Paralelně s hudební se věnoval i filmové tvorbě. Na základě vlastní zkušenosti se zhoubnou chorobou např. natočil celovečerní dokument O rakovine a nádeji (1991).  |
Důraz v současném repertoáru kladete na nejmladší alba Deža Ursinyho Ten istý tanec a Príbeh. Proč zrovna na ně?
Ano, jádro repertoáru tvoří Príbeh, tam se tato sedmičlenná kapela nejlépe předvede. Kdyby nás bylo byť jen o půl člena méně, už to nezahrajeme. A stejně je to s Tými istým tancom. Z těchto alb je cítit, že Dežo měl chuť pracovat a že ho inspirovala mladá kapela, kterou tehdy měl. Výsledek ovlivnil hodně muzikantů mojí generace. Touha zahrát si právě tyhle věci byla rozhodující i v tom, jak bude kapela vypadat. Později jsme vybrali i další starší skladby a vlastně dosud, vždycky když je čas, zkoušíme i něco nového, co nás láká si zahrát a mě zazpívat. Pořád se to vyvíjí.
Kubo Ursiny & Provisorium
Jsou nějaké písně z repertoáru vašeho otce, které byste rád hrál, ale nemůžete, protože jsou třeba příliš osobní? Nebo cítíte jeho hudební odkaz jako zcela otevřený?
Osobní jsou všechny, ať už pro mě nebo pro posluchače. Proto jsou tak dobré. Naštěstí nemám při zpívání žádné citové bloky. Jen to někdy chce čas, než to dokážu zazpívat tak, jak si představuji. Není to nic lehkého. A jak říkám, pořád je co cvičit. Dobrých skladeb je na otcových albech dost. Je to otevřené dokořán a záleží jen na nás a okolnostech.
Vycházeli jste při přípravě koncertního programu důsledně z podob studiových nahrávek, nebo jste je upravili po svém?
Snažíme se samozřejmě o co největší autenticitu.
Vy osobně se zabýváte hudební autorskou tvorbou? Bude tento projekt nějak pokračovat s novými písněmi?
Chvíli takové spekulace byly, ale nic z toho nebude. Kapela je výborně postavena na tento projekt. Kdybychom začali hrát svoje věci a lidi je začali porovnávat, nastalo by pro mě asi úplné peklo. Tenhle projekt je prostě hlavně o Dežovi a textech Ivana Štrpky. Já jsem v něm jen něco jako třetí konec hole.
Hana Lundiaková: Černý KlarusV rámci večera bude v klubu Vagon pokřtěna nová kniha Hany Lundiakové Černý Klarus (vyd. Novela Bohemica). Po velmi dobře přijaté sbírce povídek Vrhnout (Kniha Zlín 2010) se autorka vydala do krajiny svobodné rozkoše, kde podle svých slov "objevuje erotismus smetiště, igelitu, něžný svistot biče, nymfomanii i libertinství, a vydává tak svědectví o základní lidské touze: milovat." Hrdinka snové eroticko-sentimentální novely zkoumá svět od dětského poznávání tělesnosti s jeho zakoušením erotického napětí přes bolest a magické myšlení až ke zcela dospělému uspokojování sexuálního pudu. |
