Rudolf Zahradník, předseda Akademie věd ČR, od roku 1943 člen slavné Foglarovy Dvojky:
Klukovská touha po romantice a dobrodružství je nesmrtelná. A Jaroslav Foglar dokázal tuto touhu zarámovat do prostoru, kde si každý našel své. Tento prostor byl zároveň prolnut smyslem pro čest a spravedlnost - kvalitami, jejichž absenci nyní tak často pociťujeme. Kdo toto dokázal vnímavě prožít, odnesl si z mládí tyto elementární mravní zásady do celého života.
Foglar byl originálním vychovatelem, který svému snu zasvětil celý život. Dokázal navíc svůj sen předávat dál.
Michal Viewegh, spisovatel:
Prošel jsem si tím stejně jako stovky, generace jiných kluků. Pamatuji si, jak jsem na cestách do Sázavy, kde jsme od mých pěti let bydleli, četl sešitová vydání Rychlých šípů, která jsem dostával od táty za odměnu, když bylo za co. Někdy jsem je louskal jen při světle okolního pouličního osvětlení, protože v těch starých autobusových přívěsech žádné světlo nebylo, nebo nešlo. A samozřejmě i Hoši od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou a tak dál... Prostě jako stovky jiných kluků.
Milan Šteindler, herec a režisér:
Pro mě zůstane Foglarovo jméno spojeno s historkou, která mě opravdu dojímá a která se váže k prvnímu představení Divadla Sklep, kde jsme chtěli uvést soutěžní hru na Rychlé šípy. Tomáš Vorel se s panem Foglarem sešel, aby mu vysvětlil, oč jde že je to akce na jeho počest a jestli by se laskavě zúčastnil. Vy se nějak blíž zajímáte o mou tvorbu? zeptal se ho Foglar. A když Tomáš přikyvoval, že ano, že jistě a moc a všichni, Foglar mu najednou povídá: Můžete mi říct, při jaké příležitosti Štětináč vykřikl A živýho?! Tomáš Vorel se na chviličku zamyslel a vypálil: To bylo tenkrát, když našli trilobita, Štětináč v křoví to nevydržel a volal - A živýho?! Nato Foglar rozvážně pravil: No, myslím, že tedy přijdu. A vážně přišel.
Pavel Dostál, ministr kultury:
Patřím ke generaci kluků, kteří Foglarovy knížky četli na základě toho, že jim je někdo tajně půjčoval.
Foglar se mi dostal do rukou v roce 1950 díky tomu, že jeden můj kamarád měl jeho knížky v knihovně. Takže si jej spojuji se zážitkem něčeho zakázaného - jeho knihy tehdy na mou dušičku velmi zapůsobily.
Když byly Foglarovy knihy v osmašedesátém roce uvolněny, tak jsem svému synovi kupoval každou foglarovku. A když se syn oženil, tak si je zase vzal pro své děti.
Klukovská touha po romantice a dobrodružství je nesmrtelná. A Jaroslav Foglar dokázal tuto touhu zarámovat do prostoru, kde si každý našel své. Tento prostor byl zároveň prolnut smyslem pro čest a spravedlnost - kvalitami, jejichž absenci nyní tak často pociťujeme. Kdo toto dokázal vnímavě prožít, odnesl si z mládí tyto elementární mravní zásady do celého života.
Foglar byl originálním vychovatelem, který svému snu zasvětil celý život. Dokázal navíc svůj sen předávat dál.
Michal Viewegh, spisovatel:
Prošel jsem si tím stejně jako stovky, generace jiných kluků. Pamatuji si, jak jsem na cestách do Sázavy, kde jsme od mých pěti let bydleli, četl sešitová vydání Rychlých šípů, která jsem dostával od táty za odměnu, když bylo za co. Někdy jsem je louskal jen při světle okolního pouličního osvětlení, protože v těch starých autobusových přívěsech žádné světlo nebylo, nebo nešlo. A samozřejmě i Hoši od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou a tak dál... Prostě jako stovky jiných kluků.
Milan Šteindler, herec a režisér:
Pro mě zůstane Foglarovo jméno spojeno s historkou, která mě opravdu dojímá a která se váže k prvnímu představení Divadla Sklep, kde jsme chtěli uvést soutěžní hru na Rychlé šípy. Tomáš Vorel se s panem Foglarem sešel, aby mu vysvětlil, oč jde že je to akce na jeho počest a jestli by se laskavě zúčastnil. Vy se nějak blíž zajímáte o mou tvorbu? zeptal se ho Foglar. A když Tomáš přikyvoval, že ano, že jistě a moc a všichni, Foglar mu najednou povídá: Můžete mi říct, při jaké příležitosti Štětináč vykřikl A živýho?! Tomáš Vorel se na chviličku zamyslel a vypálil: To bylo tenkrát, když našli trilobita, Štětináč v křoví to nevydržel a volal - A živýho?! Nato Foglar rozvážně pravil: No, myslím, že tedy přijdu. A vážně přišel.
Pavel Dostál, ministr kultury:
Patřím ke generaci kluků, kteří Foglarovy knížky četli na základě toho, že jim je někdo tajně půjčoval.
Foglar se mi dostal do rukou v roce 1950 díky tomu, že jeden můj kamarád měl jeho knížky v knihovně. Takže si jej spojuji se zážitkem něčeho zakázaného - jeho knihy tehdy na mou dušičku velmi zapůsobily.
Když byly Foglarovy knihy v osmašedesátém roce uvolněny, tak jsem svému synovi kupoval každou foglarovku. A když se syn oženil, tak si je zase vzal pro své děti.
