Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jaká byla největší kulturní událost roku?

  11:00aktualizováno  11:00
- Jiří Stránský, spisovatel a scenárista: Nejsem schopen jmenovat svoji kulturní událost roku. Tenhle absolutní soud mi chybí, neboť plynoucí měsíce přinášející až po dnešní den stále něco, jsou svým obsahem neporovnatelné právě oním uplýváním. Byla to Harwoodova hra Na miskách vah? Ozawova Óda na radost s pěti či kolika orchestry dirigovanými současně v pěti různých městech prostřednictvím obrazovky? Schikaneder? Lada? Pět či šest koncertů Pražského jara? Ferlinghetti? Macurova Guvernantka? Lukešovy a Peckovy Hry doopravdy? Hezká řádka dokumentů v televizi? Stivínova pocta svaté Cecilii? Vojín Ryan pro svou protiválečnost a profesionalitu? Nic z toho nebylo první, nic poslední. A vůbec se mě neptejte proč. Když se mi něco líbí, neptám se proč a nechce se mi o tom polemizovat ani se sebou samým. Velice mi stačí, že se mi to líbí. Čímž se velice liším od sebe jako člena nějaké poroty. Ale na stanovení kulturní události roku byste nikdy žádnou porotu nesehnal.
Ivan Hartman, hudební publicista: Svým způsobem to byl televizní seriál Bigbít, a to přes všechny výhrady, kterých se dočkal. Televizní historie "bigbítu" dovedená do konce 80. let se stala jakousi opožděnou tečkou za rockem v českých zemích. Rock zde totiž už několik let jen žije ze své podstaty, nastíněné právě Bigbítem. Proto je také zdejší tzv. populární hudba na "největší zážitky" spíše skoupá. Jen výjimečně se objeví něco tak čirého jako třeba desky Babí Jan Majerových brzdových tabulek nebo Miláček vytváří krajinu skupiny Sledě, živé sledě. Jinak ale doba "přeje" spíše odvážným "archivářům" typu vydavatele Jiřího Plocka, který letos publikoval přepisy nejstarších fonografických záznamů lidového zpěvu, pořízené Leošem Janáčkem a jeho spolupracovníky.
Petr Pečený, advokát a zpěvák: Koncert Roling Stones ve Sportovní hale - viděl jsem je konečně opravdu zblízka a teď už můžu klidně umřít. Znovu jsem si přečetl úžasnou knihu Spolčení hlupců a zjistil jsem, že jsem snad tolik nezestárl, když se mi líbí to, co před patnácti lety.

Roman Sejkot, fotograf: Otevření Domu knihy na Václavskén náměstí. Takový obchod Praze chyběl, v cizině jej mají i třeba třikrát čtyřikrát menší města. Jenom těch knih by tam mohlo být víc - zatím mi Dům knihy přijde poněkud poloprázdný. Ale i tak je to pro mě značně "nebezpečný" objekt, protože kdykoliv do něj jen tak na skok zajdu, je z toho hodina či dvě.

Tomáš Mazal, literární editor: Hrabalovský (literární, divadelní, filmový) festival pořádaný pod názvem "Spaccone dell'infinitivo" (Pábitel nekonečna) 16.-18. dubna letošního roku v italských Benátkách. Kulturní priorita nikoliv pro obsah a kvalitu diskusních příspěvků... Ale především pro počin jako takový, kdy Italové pod patronací státních institucí vzdávají poctu světovému spisovateli 20. století - Bohumilu Hrabalovi, na což se našinci nezmotali dodnes.

Jiří Lábus, herec: V televizi jsem viděl film Nikity Michalkova Unaveni sluncem. Je strašně smutný, tragický, ale jsou v něm i chvíle štěstí a jemný humor. Vnímal jsem ho jako dokonalý umělecký tvar a oslovil mě přes mozek i přes srdce. Jsem šťastný, když vidím umělecké dílo, které tak dokonale koresponduje s mým pocitem, jak by se to mělo dělat.

Lenka Lindaurová, šéfredaktorka časopisu Umělec: Mým největším kulturním zážitkem letošního roku byla přítomnost Davida Copperfielda, kterého považuji za nejprofesionálnějšího performera se skvělými nápady a schopností je vizualizovat. Fotografie Cindy Shermanové v Rudolfinu byly také dost silné, ale přece jen je člověk neviděl poprvé.

Pavel Primus, nakladatel: Nedávno jsem v Brně navštívil představení Městského divadla v Brně. Muzikál Zdeňka Merty a Stanislava Moši Babylon byl opravdu pro mě ten největší kulturní zážitek v roce 1998. Skvělá netradiční výprava, hudba, zpěv i herecké výkony převyšují v současné době většinu divadel v Praze. Na představení je vidět, že mladí herci, většinou studenti JAMU, hrají s chutí a plně se vyrovnají svým starším kolegům. I přes poměrně drahé vstupné (350 kroun) je vyprodáno na několik měsíců dopředu.

Petr Novotný, muzikálový a divadelní režisér: Pro mne je absolutním zjevením tohoto roku Jakub Schikaneder ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Člověk má chuť všeho nechat a už se jenom tiše dívat. Ten pán namaloval všechno podstatné o tomhle kousku světa už před sto lety. K tomu není co dodat.

Bohuslav Blažek, sociální ekolog: Jsou to dvě knihy, které se vzájemně doplňují. Kuriózní je, že obě vyšly už v roce 1996.
1. Brazilský biskup a přední postava teologie osvobození Leonard Boff: Nas dum - Zeme. Naslouchat křiku utlačených. Je to nejenom teologický výklad ekologie, ale zároveň i ekologický výklad teologie.
2. Nejradikálnější současná kritička vládnoucích ekonomických škol Hazel Hendersonová: Budování světa, ve kterém mohou všichni vyhrávat. Život mimo globální ekonomickou válku. Sbírka nespočtu příkladů z celého světa, co všechno nadějného se dnes rodí. Obě knihy představují zmapování nesmírně rozlehlých oblastí ducha a zároveň jsou neseny vzrušující osobní vizi. Máte pravdu, bohužel nevyšly česky.

Petra Špalková, herečka: Výstava Jaroslava Róny v pražském domě U kamenného zvonu. Měla jsem z ní mimořádně intenzivní pocit. Přišla jsem na ni tak vyladěná, že jsem se dotýkala exponátů a dokonce jsem k nim i čichala.

Marie Chřibková, nakladatelka: Vystoupení devatenáctiletého řeckého klavíristy Ermise Theodorakise v Anežském klášteře v Praze. Hrál zpaměti "matematické" skladby Iannise Xenakise. Jeho nadšení pro toto dílo bylo nakažlivé. A ještě bych ráda přidala jeden zážitek z literárního světa. Bylo jím Ferlinghettiho čtení na Pražském festivalu spisovatelů. Své básně četl-zpíval v rytmu blues a rapu. Bylo to nejzáživnější a nejzábavnější čtení, které jsem kdy absolvovala.

Petr Borkovec, básník a redaktor Lidových novin: Jednoznačně nejzásadnějším zážitkem loňského i letošního roku je pro mne četba esejistických knih básníka Josifa Brodského.

Petr Dorůžka, hudební publicista a kritik: Koncert Alima Qasimova na folkovém festivalu v Rudolstadtu, což je lázeňské městečko, vzdálené zhruba 250 km od Chomutova, které je dnes svými folkovými festivaly s hudbou z celého světa známé i daleko za hranicemi Německa. Qasimov pochází z Ázerbájdžánu, a zatímco před takovými dvaceti lety by v Evropě působil jako nějaký nesrozumitelný exot, zdejší publikum ho letos v létě vnímalo se stejnou otevřeností, s jakou naši otcové poslouchali třeba blues či jazz. Zvláště fascinující byla intenzita osobního kontaktu: i když dnes si člověk může na kompaktech vybírat hudbu z nejrůznějších zemí i epoch, nic nenahradí zážitek z živého koncertu.

Miroslav Šimáček, nakladatel, grafik a hudební skladatel: Těžko se vybírá jeden největší zážitek, když hodnotíte kulturu jako takovou. Proto asi odpovím, že nepřetržitý zdroj zážitků z kultury mi poskytuje program ČT 2. Přesto ale: poslech jedné kazety, kterou jsem získal od "Krišňáků", - s tak hlubokým prožitkem se v "západní" hudbě (kultuře) prostě nesetkáte.

Ladislav Špaček, tiskový mluvčí prezidenta republiky: Z velkých kulturních událostí roku bych jmenoval Filmový festival Karlovy Vary, který je rok od roku lepší a zajímavější, a z komornějších akcí jubilejní výstavu Ivy Hüttnerové na Novoměstské radnici. Její obrázky jsou nejlepší metodou léčby stresu, intolerance a narušených vztahů mezi lidmi.

Josef Rauvolf, publicista a překladatel: Vystoupení americké divy Diamandy Galásové v pražské Arše. Z country v jejím podání běhal mráz po zádech, a to nemluvím o jejích vlastních skladbách... A nesmím zapomenout na koncert saxofonisty Branforda Marsalise v Lucerna Music Baru.

Marek Toman, básník, editor, redaktor: Kulturní událostí roku je pro mě výstava z díla Jana Konůpka Poutník k Nekonečnu v pražském domě U kamenného zvonu. Mám rád styl tohoto malíře, který vychází ze symbolismu a později dosahuje až kubistických linií, mám rád jeho dobu a její étos. Zdá se mi, že Konůpek je pravý malíř moderny - s odkazováním na velké mýty a příběhy, jako je bible, ale především s přesvědčením o duchovní podstatě lidí i věcí. Konečně pro mě tuto kulturní událost zvýraznil osobní zážitek. V domě U kamenného zvonu, tak jako v jiných galeriích, zakazují vstup s kočárkem. Tak jsem celou rozsáhlou výstavou procházel s šestiměsíčním synem na rukou. Taková prohlídka je někdy spíš boj s bránícím se dětským tělem. V horním patře mi ale syn náhle usnul na rukou, znehybněl a ztěžkl a zároveň jako by se trochu vznášel. Velmi to odpovídalo odhmotněnosti Konůpkových figur a potvrzovalo se to navzájem - dítě a obraz.

Bohumil Klepl, herec: Byl jsem na filmu Woody Allena Pozor na Harryho! a zalíbil se mi výraz rozostřený herec. Režisér řekne herci: "Hele, Franku, jdi domů, jsi nějakej rozostřenej," a on je na plátně skutečně rozmazaný. Pak přijde domů a žena mu řekne to samé... To byl můj největší zážitek - asi i proto, že si rozostřeně připadám i já sám.

Jana Klusáková, publicistka, Český rozhlas 1-Radiožurnál: Teprve letos v listopadu jsem objevila knihu Druhé město Michala Ajvaze! Tuhle mistrovskou poctu Praze magické považuji za trvalý a mimořádný (nejen kulturní) zážitek. Podobně sugestivním (také kulturním) zážitkem byl pobyt na chirurgii primáře Lednického v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. A vyšel Sušil, základní, střední i vysoká škola česká poezie.

Josef Ptáček, fotograf: Naprosto vrcholným zážitkem pro mě byl Nerone ve Státní opeře. Nejsem v operním světě odborník, a tak se nechám vždycky oslovit jako dítě. Bylo to představení monumentálně krásné ve výpravě i v muzice.

Radka Fišarová, herečka: Koncert Pražské komorní filharmonie s německým houslistou a dirigentem Sergejem Stadlerem v Obecním domě v Praze. Na tak úžasnou souhru, kontakt sólisty s orchestrem určitě jen tak nezapomenu.

Tomáš Kafka, překladatel, básník, diplomat: Třebaže se údajné kulturní události roku 1998 jako film Život je krásný od Roberta Benigniho či nový román Toma Wolfa, na němž tento literární dandy pracoval více než deset let, naší zemi doposud vyhnuly, nelze hovořit o nějaké bídě. Letošní kulturní nabídka se i bez heroických výkonů zasloužila o to, aby bylo nač se dívat či u čeho postát, když už se společenský život zdál k nekoukání či nevystání. Za to je možné poděkovat novému Woody Allenovi, Michálkovu Je třeba zabít Sekala, prezentaci Christopha Marthalera v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka či třeba Haškovým výkonům v Naganu.

Jan Jirák, předseda Rady České televize:
Nikdy jsem neměl takové ankety rád, ale zřejmě jsou docela užitečné. Člověk se zamyslí, zavzpomíná, pak prolistuje diář a vybavuje si, co všechno (případně jak málo) povznášejícího za dvanáct měsíců prožil. Zjevně navrch má u mě obcování s knihami a je těžké vybírat, která mi přinesla největší zážitek - snad výbor z díla Hanse Güntera Adlera Svoboda a bezmoc, zvláště esej Člověk, nebo masa. Diář mi připomněl dubnovou cestu do Lisabonu a návštěvu rozestavěného výstaviště Expo '98. Architektura v pohybu, tvorba prostředí, pozoruhodné vlámání člověka do prostoru, pozoruhodná připomínka, že i za architektonickým počinem je masová výroba. Nad diářem jsem si vybavil snad nejmilejší týden celého roku: na počátku srpna strávil jsem šest dní poletováním po Hronově od Sokolovny k Jiráskovu divadlu a zpět. Festival amatérského (a ochotnického - proč se za to stydět?) divadla Jiráskův Hronov je pro mě už tradičně zpestřením přelomu léta. A letos stál vskutku za pozornost - od ostravských nahých lyžařů po australského a anglického Klicperu. A tak "Hronovským" držím palce, aby neztratili elán.

Josef Moucha, fotograf, kritik a publicista:
Groteska Viléma Flussera Bezedno, vydaná nakladatelstvím Hynek. Duchaplná autobiografie filozofa zvráceného XX. století, pasující publikum v pohnutou projekční plochu.

Dan Bárta, zpěvák: Návštěva Mezinárodní výstavy grafiků Oaksana, která se konala v příjemném prostředí a na níž jsem měl spoustu času si pořádně všechno prohlédnout. Drobné hudební zážitky zažívám doma při poslouchání muziky. A za třetí jsem pozorně sledoval bubeníka z Marsalisova orchestru při jeho pražském koncertu.

Lumír Tuček, scenárista, herec, moderátor: Kulturní událost roku si netroufnu hodnotit, snad zážitek - zde se mi první vybavilo představení Cirqe ICI. Kdyby se hodnotila nekulturní událost, mám jasno ihned - myšlenka ztížit mladým lidem přístup na Internet.

Jiří Kamen, spisovatel a publicista, Český rozhlas, stanice Vltava: Mým největším kulturním zážitkem 1998 byla bruselská výstava belgického surrealisty Reného Magritta uspořádaná ke stému výročí jeho narození. Magrittovy obrazy mají šarm a vtip. Jako by jeho nevědomí stále mělo dobrou náladu. Za žert svého druhu je možné považovat i malířův pokus o gesamtkunstwerk: na jeho plátnech lidská těla, stromy, zvířata obsahují hudební partitury. Fascinuje mě Magrittův svět "vycpaný" hudbou: z hudebních nástrojů vystupují živly, vstupují do nich; fragmenty houslí, kytar, klavíry srůstají s lidskými postavami v hudební Kentaury, hudba vstupuje do nahých dívčích těl, dívčí těla se přelévají do hudby. Ale Magrittovo nevědomí má své temné okamžiky: na začátku 30. let, přibližně v době, kdy Canetti v románu Zaslepení nechal shořet knihovnu, na malířových plátnech začínající hořet dechové nástroje.

Tomki Němec, fotograf: Druhý díl Mause, tedy druhý díl comicsu o holocaustu Američana Arthura Spiegelmanna, vydaný nakladatelstvím Torst. Mám rád comicsy obecně, ale nad tímto jsem mohl sledovat svého desetiletého syna Adama, s jakou účastí prožívá tento příběh, jak plakal a vyptával se na dějiny. A já byl podobně vtažen do děje filmu Zachraňte vojína Ryana. Vůbec si nemyslím - jak někteří psali nebo říkali -, že končí happy endem. Takhle hluboce mnou otřásl už jen jeden film - Lovec jelenů.

Iva Pekárková, spisovatelka a překladatelka: Šarišský hrad na Slovensku. Je opuštěný, leží na zalesněném vrchu a má třináct věží. A na jednu z těch věží se dá vylézt. A největším kulturním zážitkem letošního roku pro mě bylo, když jsem seděla na vrcholku té věže a dívala se do podzimní krajiny, s listím zbarveným do červena a do zlatova.

Jan Antonín Pitínský, dramatik a režisér: Hody v Lelekovicích.

Jiří Pokorný, historik: Můj největší kulturní zážitek v tomto roce byl "pohyblivý svátek", který jsem prožil během exkurze s kolegy vyučujícími i studenty Pedagogické fakulty UK. Během jednoho týdne jsme projeli Rakouskem, Slovinskem a částí Itálie. Neobyčejně příjemně na mě zapůsobilo Slovinsko, zejména celé centrum Lublaně a gotický kostel v Ptujské Goře. V Rakousku mne oslovila výstava o císařovně Alžbětě zvané Sissy - byla skvěle výtvarně realizovaná a přinesla hutné a neotřelé informace jak o jednom mimořádném ženském osudu, tak o době, v níž Sissy žila, o době, která mne zajímá i zaměstnává.

Aurel Klimt, režisér animovaných filmů: Hodně se mi líbil film Chunking Expres a v Divadle CD 94 představení Jak je důležité míti Filipa.

Dana Packová, literární kritička a editorka: Zážitek z knížek, výstav i představení, které mě letos nadchly a potěšily, přebíjí skutečnost, s níž se stále častěji setkávám: téměř všude, ať v běžném styku, v novinách, rozhlase, televizi, bohužel i v redakční přípravě publikací, ale třeba také v reklamě se projevuje bezmyšlenkovitost a ledabylost, s jakou lidé užívají český jazyk. Možná že to, jak se dnes zachází s jazykem a jeho pravidly, odráží obecnější tendenci, kdy se nepovažuje za důležité dodržovat nejen dohodnutí smlouvy, ale ani ta nejprostší pravidla společenského chování. Jestliže má pravdu známý španělský esejista, je ovšem masové ignorování pravidel prvním krokem od kultury k barbarství.

Jiří Černý, hudební publicista: Pocta Rachmaninovovi, písňový recitál basisty Sergeje Kopčáka v pražském Domě umělců. Spojení nádherného hlasu s ojedinělou hudební inteligencí, pro mne srovnatelné s tím nejlepším, co jsem kdy ne deskách slyšel se Šaljapinem, Zítkem i s Christovem nebo s dnešními basisty Metropolitní opery, mezi něž Kopčák ostatně patří už patnáct let.
Michal Prokop, zpěvák a ředitel obecně prospěšné společnosti Praha 2000: Asi největším zážitkem byla premiéra českého filmu Je třeba zabít Sekala na zahajovacím Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Už dlouho jsem čekal na nějaký opravdu nadčasový příběh, který by nebyl jenom zpracováním literární předlohy. Film je podle mého názoru skvělý po všech stránkách, ale jeho největší sílu vidím ve scénáři Jiřího Křižana.

Vladimir Ashkenazy, dirigent a šéfdirigent České filharmonie: Odpovědět na tuto otázku pro mne bylo nesmírně obtížné. Na jedné straně mám velmi málo času na to, abych sledoval významné kulturní události, na druhé straně - jako důsledek řečeného - mé vlastní aktivity pro mne osobně mají zvláštní důležitost. Chci tím říci, že mohu jen subjektivně soudit, co bylo pro mne, v mé vlastní práci zvlášť a podstatně uspokojující, aniž tvrdím, že tyto události byly i obecně významné. I když bych si v tomto smyslu dovolil doufat, že jsem přispěl k tomu, aby Berlín lépe porozuměl severské hudbě a docenil ji. Především Sibelia, jehož kompletní symfonické dílo jsem v uplynulém roce v Berlíně předvedl na sedmi koncertech. Uvedl jsem zde i Griegova Per Gynta a řadu děl dalších skandinávských skladatelů.
Cítím, že střední Evropa - zvláště pak Německo - má sklon podceňovat ne-německou hudbu; což lze vysvětlit nezpochybnitelným faktem, že tento národ zdědil pravděpodobně největší světové hudební dědictví. Avšak ani to nemůže a nemělo by omlouvat omezený hudební pohled určitých kruhů střední Evropy, které právě Sibelia odmítaly. Toto ponižování Sibelia se přeneslo i na jeho žáky a v Německu se stalo velmi citlivým tématem názorového pnutí mezi odpírači a zastánci Sibelia. Náš koncertní cyklus významně zasáhl kulturní scénu, my - tedy Deutsches Sym. Orchester a já - jsme se dočkali skvělé odezvy veřejnosti i většiny tisku (našel se jen jeden žák Adorna, který se prostě nenechal přesvědčit). I orchestr se nechal inspirovat Sibéliovou hudbou a cítím, že jsme pro podobné koncerty v Berlíně rozšířili pole vnímání.
Buďte prosím shovívaví, nemohli jsme samozřejmě zásadně změnit určitou strnulost v německé hudební mentalitě, ale i kdybychom ji jen o pár centimetrů posunuli k větší otevřenosti a ke ztotožnění se s velmi odlišným výrazem, tak to stálo za naše úsilí. Tak se lidé snaží, aby kulturou k něčemu přispěli.
P. S.: Jeden důležitý bod - až navzájem porozumíme svým kulturám, až je dokážeme ocenit, pak bude mít harmonie na tomto světě své místo.
Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Fredrik Backman
Píše jako Fulghum, ale je ze Švédska. Synovi se omlouvá za budoucí trapasy

Nakladatelství Host přivezlo před třemi lety do Česka úspěšného švédského spisovatele, sloupkaře a blogera Fredrika Backmana. Čtenáře si tehdy získal románem...  celý článek

Obálky knihy Animalium
Půvabně ilustrované Animalium by mohl ocenit i Harry Potter

Nakladatelství Albatros vydává knihu Animalium, která je nebývale půvabnou poctou světu zvířat. „Tohle muzeum je úplně jiné než jakékoliv, které znáš. Má...  celý článek

Český spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík
Autor Černých baronů Švandrlík prorokoval, kdy odejde. A trefil se

Vojín Kefalín a major Terazky, žáci Kopyto a Mňouk či příběhy pravěkých sourozenců Seka a Zuly baví celé generace. Jejich autor se narodil před 85 lety, jak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.