Jak v opeře honí Jágra, slavného reka

  • 1
Takové pokyny ještě Stavovské divadlo ve své více než dvousetleté historii nezažilo. „Páni a dámy z baletu, připravte se, budeme hrát proti Rusku!“ ozývá se z jeviště. A brzy nato: „Teď vyskočíte na střídačku!“ „Sesypte se na vítězného střelce!“

Ne, nejde o pronájem divadla sportovnímu klubu, to režisér Ondřej Havelka zkouší operu Nagano skladatele Martina Smolky a libretisty Jaroslava Duška, jejíž světová premiéra se uskuteční 8. dubna.

Však také na jevišti v těchto dnech nestojí obvyklé operní dekorace. Na točně je upevněná hokejová branka a část mantinelu. V těchto (ale i v dalších) kulisách se odehraje připomínka událostí, které před šesti lety u televizorů prožívala značná část národa: vítězné tažení hokejistů na olympijských hrách v japonském Naganu. Zatím se zkouší bez kostýmů i bez orchestru, dění na jevišti působí ještě neuspořádaně, scény se probírají na přeskáčku, nicméně cosi se už klube.

Tak třeba finálový zápas proti Rusku - tahle opera se hraje ne na tři dějství, nýbrž na tři třetiny a jedno prodloužení. V popředí jeviště stojí pěvec Václav Sibera alias Milan Hnilička, náhradní brankář, jenž si v Naganu nezachytal. Tady je naopak hlavním hrdinou, nebo spíš antihrdinou a glosátorem opery. „Ach Rusko, obr, kolos - a malý český lev. Krotký, leč dvouocasý,“ zpívá naříkavě. „Rival, křivdy, léta jha a potupné poroby,“ dodává dotčeně. A je tu zápas.

„Fuj, mámí mne zrak, hon na Jágra, Rusové rubou reka? Jako supi, jako hyeny, jako termiti, jako švábi - jako rusi!“ komentuje Hnilička vzrušeně průběh zápasu. Ale situace se začíná obracet. „Navzdory úkladům Jaromír zas plochu opanuje,“ vykřikne. Pak však do hry vstupuje rozhodčí. „Naši padají na trestnou lavici jako hrušky, jako ořechy, jako sníh!“ vydechne zděšeně Hnilička. Slovo sníh doprovází kudrlinková hudební pasáž jako od Mozarta.

Střih, a cvičí se scénka hokejové bitvy s Američany. Čeští hokejisté semknuti v jednom šiku pochodují jako berani po jevišti. Nepřítel, představovaný tanečníky stylu break dance, na jejich hradbu naskakuje - leč odráží se a odpadává. Další výstup: penaltové nájezdy s Kanadou. A už je tu on, mocný, nepřemožitelný Jaromír Jágr alias tenorista Aleš Briscein. Buší se do prsou, suverénně se „rozjíždí“, zatímco v bráně se krčí a třese nebohý brankář. „Já jsem Jágr, já jsem Jágr, já-á jsem Já-ágr!“ zpívá výhrůžně stále výš a výš. Leč ouha! Trefí tyčku - tělem. Triumfální zpěv gladiátora se zlomí. „Jááááááá-ú!!!!“ vřeští superman.

Kdo by však čekal, že se na jevišti bude běhat s hokejkami, nedočká se. Bude pouze jedna. Symbolická. Zato poslouží jako kladivo, jež hokejista Svoboda roztočí nad hlavou a napálí jím puk, který se vzápětí zatřepotá v síti - rozhodující gól. Víc by se asi z nové opery neslušelo prozrazovat. Snad jen tolik, že vedle Hniličky sledují a komentují dění i jeho rodiče. A objeví se i prezident Havel. A nakonec vyhrajeme! „Malý český lev má zlatou!“ zvolá brankář Hnilička. Stavovským divadlem se rozléhá závěrečný děkovný chorál…

,