O tom všem vypráví kniha historika Adama Votruby Václav Babinský - život loupežníka a loupežnická legenda, kterou vydalo nakladatelství Libri. Průnikem bohaté faktografie a čtivosti se autorovi podařilo napsat knihu, která má místy dokonce "tah" detektivky, aniž by rezignovala na evidentní serióznost a pramenné podložení.
Autor líčí Babinského vstup na zločineckou dráhu jako souhru okolností: ve dvaceti nastoupil vojenskou službu, z níž se chtěl za každou cenu vyvázat a použil k tomu oblíbeného triku, používaného ještě před pár lety "bojovníky o modré knížky", totiž předstíraných záchvatů šílenství. Skončil ovšem dlouhodobě ve vojenské nemocnici a úhrnem jeho pobyt v institucích, spojených s vojnou, trval osm let.
Pak už bylo pro babinského těžké vrátit se k zemědělské nádenické práci, k níž byl do značné míry předurčen prostředím, ve kterém od svého narození v roce 1796 vyrůstal. Začal se stýkat s tuláky, potloukat se v okolí Litoměřic - a odtud už byl jen krůček do Fichtelschenkerovy loupežnické bandy, v níž se "vyučil řemeslu", než si roku 1829 "založil vlastní živnost".
Na rozdíl od legend, které jeho loupežnickou kariéru obestírají rozhodně babinský nebyl žádným Janošíkem, který bohatým bral a chudým dával (což by samo o sobě ostatně taky nebylo nic chvályhodného) - okrádal a fyzicky napadal (tu a tam i se smrtelnými následky) vlastně kohokoliv.
Babinskému ovšem nelze upřít velmi "kvalitní řemeslo" - jeho práce s několika identitami a falešnými doklady byla skutečně propracovaná. A to i přesto, že mu nakonec "profesionalita" nepomohla po zadržení a souzení. Ačkoli se mu z dvanácti zločinů podařilo prokázat jen polovinu, rozsudek zněl na dvacet let žaláře. Trest si Babinský odpykával nejprve na obávaném brněnském Špilberku, posléze v Kartouzích (dnešních Valdicích).
Postupem let se kdysi zarytý zločinec, odmítající jakoukoli vinu, zcela změnil a "změkl". Pár dní před propuštěním v roce 1861 řekl řediteli kartouzské věznice: "Víte, já už jsem jen starý kající se kmet. Uznávám nyní, že můj trest byl spravedlivý, přestože mě připravil o nejlepší léta mého života. Po takovém životě, který jsem prožil, se nemohu přece vrátit do společnosti lidské. Nemohl bych již lidem bez zahanbení pohlédnout do tváře." A požádal, aby mohl zůstat i jako svobodný ve službách věznice.
Propuštěného Babinského nakonec přijaly řádové sestry v klášteře v Řepích nedaleko Prahy, kde byl zaměstnán jako zahradník a kde v roce 1879 zemřel.
"Z Václava Babinského se stala legenda ještě za jeho života. Byl zcela v rozporu s historickou skutečností opředen gloriolou šlechetného loupežníka a mstitele bezpráví, který bohatým bral a chudým dával. Slavnou osobnost z něj také učinila spíše tato legenda než jeho skutečné činy," píše Votruba v úvodu kapitoly Jak se rodí legenda a postupně vyvrací nános nepravd na Babinského životě zejména v populární literatuře, ale i v ústně podávaných pověstech nebo písních. Texty mnoha z nich pak tvoří úplný závěr knihy.
Václav Babinský je inspirativní postavou i v moderní kultuře. Přemysl Rut je autorem rozhlasové hry Babinský a Palacký, Michal Tučný a Zdeněk Rytíř v 80. letech vzdali loupežníkovi hold na albu Jak to doopravdy bylo s Babinským, parodickou hru na toto téma má v repertoáru například divadlo Pluto. Od nynějška můžeme díky Adamu Votrubovi tyto umělecké licence pohodlně srovnat s historickou skutečností.
Adam Votruba: Václav Babinský - život loupežníka a loupežnická legenda
vyd. Libri, 160 stran
