Na putovní přehlídce mladého švýcarského umění Nonchalance, která byla na podzim k vidění ve výstavních prostorách berlínské Akademie výtvarných umění, fotografie Hubbardové a Birchlera tak trochu zanikly - pozornost na sebe stahovala Sylvie Fleury a Ugo Rondinone či další dvojice Biefer a Zgraggen, mistři travestií na téma současného a moderního umění. Teprve ve vzdušné, velmi prosté instalaci v pražském Veletržním paláci lze ocenit přesné provedení poměrně komplikovaného záměru a zjistit, jaké místo mezi konceptuálními fotografy své generace tato dvojice zaujímá.
Vystavené snímky se formálně podobají na jedné straně tvrdé věcnosti francouzské fotografky Florence Paredeisové (ta vystavovala i ve Francouzském institutu v Praze), a na straně druhé výpravným příběhům dnes velmi populární Australanky Tracey Moffatové. Nejjistější cesta za smyslem velkoformátových barevných inscenovaných snímků basilejské dvojice si žádá spíše fenomenologickou než psychologickou výbavu. Obrazy ukazují postavy ještě před reakcí, těsně před zaujetím postoje či před změnou emocionálního stavu, neboť už jimi hýbe jakési ještě ne zcela vědomé napětí. Druhým tématem, které Hubbardovou s Birchlerem zajímá, je koexistence exteriéru a interiéru, toho, co se děje vně a co trvá uvnitř (nebo obráceně). V případě těchto fotografií ovšem simultaneita neznamená prolnutí, vzájemné ovlivnění, ale oddělenost, neúčast. Pohled, který sjednocuje oddělené, ukazují fotografové především jako konstrukci. Jejich snímky tak nevypovídají o tom, co je vidět, ale o tom, že vidění a obraz jsou výsledkem určitého postupu a význam určují pravidla jeho vytváření. V každém případě jde Hubbardové a Birchlerovi o zviditelnění toho, co je vlastně nepostřehnutelné - ať už na straně zobrazeného, nebo na straně způsobu zobrazení. Platí to i o jejich sérii padajících předmětů zachycených fotoaparátem v okamžiku, kdy už opustily své místo nebo ruku, která je držela.
Fakt, že Veletržní palác sáhl právě po této výstavě, vysvětlíme asi tím, že tato expozice do Prahy putovala z košického muzea Vojtecha Löfflera, kde také vznikl i katalog. V Praze si však navíc odbývá premiéru videosnímek Řehořův pokoj 2, jímž expozice dostává ještě další dimenzi. Tentokrát tedy paláci štěstí přálo, neboť Hubbardová s Birchlerem se evidentně nacházejí ve fázi, kdy buď už vytvořili své nejlepší věci - a ty jsou kvalitní -, anebo stojí na samém počátku tvůrčího vzepětí, jež je může dovést nejen na důležité přehlídky a do renomovaných galerií. Ačkoli výstava sama o sobě zůstává v dramaturgii Veletržního paláce poněkud osamocena a spíše by patřila do jiného typu instituce, lze její pražskou reprízu považovat za dobrý tah.
Teresa Hubbardová, Alexander Birchler: Kousky. Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze, Veletržní palác. Výstava se koná do 4. dubna.
Vystavené snímky se formálně podobají na jedné straně tvrdé věcnosti francouzské fotografky Florence Paredeisové (ta vystavovala i ve Francouzském institutu v Praze), a na straně druhé výpravným příběhům dnes velmi populární Australanky Tracey Moffatové. Nejjistější cesta za smyslem velkoformátových barevných inscenovaných snímků basilejské dvojice si žádá spíše fenomenologickou než psychologickou výbavu. Obrazy ukazují postavy ještě před reakcí, těsně před zaujetím postoje či před změnou emocionálního stavu, neboť už jimi hýbe jakési ještě ne zcela vědomé napětí. Druhým tématem, které Hubbardovou s Birchlerem zajímá, je koexistence exteriéru a interiéru, toho, co se děje vně a co trvá uvnitř (nebo obráceně). V případě těchto fotografií ovšem simultaneita neznamená prolnutí, vzájemné ovlivnění, ale oddělenost, neúčast. Pohled, který sjednocuje oddělené, ukazují fotografové především jako konstrukci. Jejich snímky tak nevypovídají o tom, co je vidět, ale o tom, že vidění a obraz jsou výsledkem určitého postupu a význam určují pravidla jeho vytváření. V každém případě jde Hubbardové a Birchlerovi o zviditelnění toho, co je vlastně nepostřehnutelné - ať už na straně zobrazeného, nebo na straně způsobu zobrazení. Platí to i o jejich sérii padajících předmětů zachycených fotoaparátem v okamžiku, kdy už opustily své místo nebo ruku, která je držela.
Fakt, že Veletržní palác sáhl právě po této výstavě, vysvětlíme asi tím, že tato expozice do Prahy putovala z košického muzea Vojtecha Löfflera, kde také vznikl i katalog. V Praze si však navíc odbývá premiéru videosnímek Řehořův pokoj 2, jímž expozice dostává ještě další dimenzi. Tentokrát tedy paláci štěstí přálo, neboť Hubbardová s Birchlerem se evidentně nacházejí ve fázi, kdy buď už vytvořili své nejlepší věci - a ty jsou kvalitní -, anebo stojí na samém počátku tvůrčího vzepětí, jež je může dovést nejen na důležité přehlídky a do renomovaných galerií. Ačkoli výstava sama o sobě zůstává v dramaturgii Veletržního paláce poněkud osamocena a spíše by patřila do jiného typu instituce, lze její pražskou reprízu považovat za dobrý tah.
Teresa Hubbardová, Alexander Birchler: Kousky. Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze, Veletržní palác. Výstava se koná do 4. dubna.
