Myšlenka se zrodila v hlavě Björna Steinze, který hledal téma pro svou diplomovou práci na FAMU. Oslovil Slováka Mária Biháriho, který hraje v kapele zpěvačky Zuzany Navarové.
Společně potom fotografovali v romské osadě na Slovensku a dali vzniknout projektu Obrazy z duše. A nyní probíhá druhá jejich společná výstava: Hudba v obraze.
Skládá se ze dvou částí: Steinzovy fotografie zobrazují skutečnost, černobíle i barevně, ukazují nám prostředí, v němž se pohybuje jeho nevidomý kolega s fotoaparátem.
Vidíme Biháriho sedícího v tramvaji a v ruce držícího slepeckou hůl, potom Biháriho hrajícího na romské oslavě na harmoniku a do třetice Biháriho mířícího fotoaparátem na jednoho z hudebníků.
Spoušť cvakne a na světě je obraz, který byl vytvořen pouze na základě popisu druhou osobou, která nevidomému fotografovi sdělila, co bylo v danou chvíli v záběru. Později následuje popis hotové fotografie, aby autor věděl, co vytvořil.
Připomíná to poněkud hru z psychotestů, kdy dvojice musí složit skládanku s tím, že jeden říká, co vidí, a druhý se ji se zavázanýma očima snaží dát dohromady. A tak ve výsledku není zcela zřejmé, koho nazvat autorem. Je to ten, kdo hovoří a dává instrukce, anebo ten, kdo podle tohoto návodu tvoří?
Když se divák podívá na Biháriho fotografie, aniž o tomto autorovi cokoli ví, dobrou polovinu jen přejede očima, jako když si prohlíží něčí album z dovolené.
Zato druhá polovina má efekt právě opačný - barevně tónované snímky hrajících, živě se pohybujících hudebníků vyvolávají svým zabarvením různé emoce. Divák tak každý nástroj téměř slyší hrát.
Mário Bihári je podle Zuzany Navarové jedním z mála vyvolených, kteří mají barevné vnímání hudby. Takoví lidé dokážou vidět v různých barvách a odstínech jednotlivé tóny, akordy či hlasy nástrojů.
Za pomoci Björna Steinze proto Bihári fotografie tónuje podle svých představ: například flétna je modrá jako hladina nebo jasné nebe, housle ohnivě červené, neboť představují vášeň... A tak tyto fotografie diváka nutí přemýšlet o tom, jak asi " vidí" někdo, kdo nikdy nic neviděl.
Je Biháriho modrá stejná modrá jako ta, kterou vnímá většina populace? Těžko říci. Ale podle toho, jak přesně se Bihári trefil na svých snímcích, by člověk skoro řekl, že ano.
