Knihy, literatura - ilustrační foto

Knihy, literatura - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Jak se stát Angličanem. Snadno a rychle

"Kdo jsme my Angličané?" položil si otázku Jeremy Paxman, nejobávanější pitbul BBC. Výsledkem je knížka Angličané – portrét národa.

Pokud se chcete tvářit jako Angličan, který vždy zachovává  klid, dejte si na ni pozor. Její čtení totiž může vyvolat smích.

Pravého Angličana poznáte snadno. Ve vlaku nenápadně zapalte krabičku sirek, strčte ji do kapsy a za nějakou dobu upozorněte člověka, který je vám podezřelý, že si klepl popel z doutníku na kalhoty. Všechno je ihned jasné, pokud vám odpoví nějak takto: "Už deset minut sleduji, jak vám v kapse hoří krabička zápalek, ale cožpak jsem vás kvůli tomu obtěžoval?"

Tahle charakteristika je už dost stará. Pochází z dob, kdy být Angličanem bývalo snadné. Jenže teď je všechno jinak, protože svět se změnil i pro Angličany.

Záhy pochopíte, že chovat se jako Angličan je na první pohled snadné. Když například najdete na zahradě sestřeleného pilota luftwaffe, který vám řekne: "Teď mě asi zastřelíte", stačí odpovědět: "Kdepak, my Angličané zajatce nestřílíme. Nedal byste si šálek čaje?"

Taky byste měli konzumovat vařenou zeleninu a teplé pivo, být udatní a nudně pragmatičtí ("To jsem rád. Budu si moci koupit nové kolo," řekl jeden anglický vědec, když mu oznámili, že získal Nobelovu cenu). Ale hlavně byste neměli o ničem moc přemýšlet, mít pocit vrozeného poslání a před sexem dávat přednost ohřívací lahvi.

"Angličanství" (tohle slovo je třeba zavést), to je pocit vrozené nadřazenosti a výjimečnosti. Znáte možná ten titulek: Mlha nad Kanálem, kontinent odříznut. Je to nejkratší definice angličanství. Ostrované nepochybovali, že každý člověk na světě by chtěl být Angličanem. Narodit se Angličanem bylo jako vyhrát první cenu v loterii života.

Ano, tak tomu bylo v dobách, kdy Britové měli svoje impérium a Angličané byli první mezi Brity. Jak píše Paxman, potkali jste je v každé díře na světě a byli spokojení, pokud jednou za měsíc dostali výtisk Timesů a paklík oblíbeného tabáku. Byli příslušníky Plemene (the Breed), zvláštní skupiny lidí, kteří nedávali najevo city a budovali impérium, jež bylo sice britské, ale mělo výraznou patinu angličanství.

Po generace bylo Plemeno šlechtěno pro službu impériu příkladem rodičů a výprasky v internátních školách. Dalo lidstvu univerzální jazyk, parlamentní i právní systém tak obdivuhodný, že si jej nechaly i národy, jež impérium svrhly, a také Beatles a football.

Jenže co teď? Impérium neexistuje a Plemeno ztratilo smysl. To je problém, jehož řešení Paxton mezi vtipnými postřehy a komentáři hledá. Angličané nyní žijí v závětří historie a hledají novou identitu, když zmizela ta stará, která se zdála, že je navěky daná. Teď pochybují o královně i o sobě a nenávidí vařenou zeleninu i učitele, kteří je řezali na internátní škole. Rozplynuli se, protože Londýňan je podobnější Pařížanovi než Angličanovi z venkova.

Navíc jim svět ukradl jejich jazyk. Nuže, co teď? Paxman příliš odpovědí nenabízí. A když, tak pesimistické. Shrnuto, Angličan se prý rád spokojí s poklidným místem v evropském koutě. No, Plemeno možná zmizelo, ale nezdá se, že by se jeho potomci smířili s pocitem, že jejich novou historickou rolí je dřepět po kavárnách a srkat kapučíno.

JEREMY PAXMAN: Angličané – portrét národa
Academia, Praha 2006, 356 stran, doporučená cena 495 korun
Hodnocení MF DNES:

,