Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se Muldaurová pomilovala s Dylanem

  12:57aktualizováno  12:57
Tématická alba písní slavných autorů bývají často vedena vidinou snadného zisku. Zpívá-li však milostné songy největšího písničkáře jeho dávná kamarádka, všechna podezření jdou stranou.

Maria Muldaur | foto: archiv

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Maria MuldaurAmerická zpěvačka Maria Muldaurová má za sebou bohatou kariéru a i v současné době je vyhlášená stylová "neposeda". Začínala jako folkařka na začátku šedesátých let v kavárnách newyorské Greenwich Village, zkoušela rock i ryzí pop, až nakonec - s hlasem takřka "waitsovsky vyzrálým" - zakotvila v uvěřitelném repertoáru, pohybujícím se na úsečce, vymezené na jedné straně jazzem, na druhé blues.

Vzpomínky na svoje začátky ve stejné partě s Dylanem shrnula už několika vstupy ve slavném Scorseseho dylanovském dokumentu No Direction Home, teď se ze vztahu k pomyslnému guru všech písničkářů světa vyznává i prostřednictvím tématického alba Heart Of Mine (Telarc/Classic), na které vybrala vesměs Dylanovy milostné písně - což je u tohoto autora sám o sobě poměrně zajímavý a nepříliš často "vytěžovaný" úhel pohledu.

Heart Of MineZ největších Dylanových hitů zde najdeme vlastně jen dva, Lay Lady Lay (v upravené verzi jako Lay Baby Lay) a I´ll Be Your Baby Tonight. Ale to nehraje roli. Muldaurová se svým vynikajícím, decentně hrajícím, ale náhodě nic neponechávajícím bandem si stejně písničky přisvojila natolik, že z nich vlastně vytváří nová dílka - přesně tak, jak by se to jejich autorovi určitě líbilo. Zní tu tedy blues, moderní funky i jazz, ale třeba také swingové retro nebo karibské rytmy. Přitom Heart Of Mine nepřestává být v první řadě písničkářskou deskou. A Muldaurové skvělý zpěv je úžasný za všech okolností.


JEŠTĚ VYŠLO
Al diMeolaVe velmi krátkém rozestupu vydal kytarista Al Di Meola dvě rozdílná alba. To starší nese výmluvný název Vocal Rendezvous (SPV/Warner Music) a obsahuje Meolovy námluvy s více či méně známými zpěváky. Slyšíme tu třeba Angie Stone, Macy Gray, MC Solaara, No Mercy, ale také "ruského Láďu Křížka", se kterým natočil týž kytarista před časem strašlivé album Cosmopolitan Life. Vocal Rendezvous obsahuje celkem slušnou kolekci popových písniček, ve kterých samozřejmě dominuje kytara. Vše je precizně zahráno, zazpíváno i nahráno, působí to však až příliš skleníkově, naleštěně.

Consequence Of ChaosKrátce poté vydal Al Di Meola i další album, tentokrát instrumentální, či chcete-li, jazzové: Consequence Of Chaos (Telarc/Classic). I to často dolešťují nepříliš invenční elektronické zvuky, fusion hudba, která se tu hraje, je ale mimo diskusi. Ostatně, společnost se tu sešla velmi dobrá - kupříkladu basista John Patitucci, bubeník Steve Gadd a zejména pianista Chick Corea, někdejší Di Meolův principál z klíčové kapely Return To Forever. Právě akustický duet Di Meoly s Coreou Cry For You je bezesporu nejsilnějším místem alba.

Stefon HarrisVibrafonista Stefon Harris stojí na pomezí moderního mainstreamu a avantgardních přístupů k jazzu. Jeho nové album African Tarantella (Blue Note/EMI) nese podtitul Dances With Duke. Tím Dukem samozřejmě není myšlen nikdo jiný než Ellington, jehož hudba, konkrétně části z rozsáhlejších skladeb The New Orleans Suite a The Queen´s Suite, tvoří většinu alba. Tři díly Harrisových The Gardner Meditations pak jsou závěrečnou třetinou repertoáru. Harris nepracoval s big bandem, nýbrž použil zúžené sestavy tradičního rytmického tria, doplněného trombónem (slavný Steve Turre), flétnou, klarinetem, violou a cellem. Zajímavé aranžmá nese v sobě typicky ellingtonovskou náladu, úpravy jsou nicméně velmi svébytné a sólové vstupy pochopitelně modernější. Výborný důkaz toho, jak lze s Ellingtonovou nadčasovou hudbou pracovat i v 21. století.

REEDICE TÝDNE
The Legacy Of Art BlakeySedm let po smrti hardbopového klasika Arta Blakeyho se vydali jeho obnovení The Jazz Messengers na turné. ýběr ze tří newyorských koncertů byl vydán pod názvem The Legacy Of Art Blakey - Live At The Iridium (Telarc/Classic) v roce 1998, nyní vychází v reedici. The Jazz Messengers působili od padesátých do konce osmdesátých let jako jakási paralelní jazzová konzervatoř, kterou prošla řada dnes významných hudebníků. I tato postblakeyovská sestava je hvězdná, vedl ji saxofonista Benny Golson, zahráli si například trumpetista Terence Blanchard nebo pianista Geoff Keezer. A i když jde vlastně o revival dnes "nemódního" stylu, nahrávka velmi dobře působí dodnes.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Adrian T. Bell
Adrian T. Bell chystá poslední koncert, než se zavře do studia

Zpěvák Adrian T. Bell, známý i z kapely The Prostitutes, odehraje ve čtvrtek večer v rámci festivalu Glenfiddich Razor Night v Cargo Gallery na pražské...  celý článek

Mig 21
Jen na Okoři se mohlo stát, že se Macháček ráno probudil vedle Hapky

Pro koho by bylo sobotní vystoupení Robbieho Williamse v pražských Letňanech příliš masovou akcí, nebo by se chtěl naopak před večerním koncertem hudebně...  celý článek

Trutnoff 2015 - Ondřej Havelka
Byl jsem rockový kytarista, ale jen chvíli, prozrazuje Ondřej Havelka

Známe jej coby swingera a stepaře, Ondřej Havelka si však věří i jako režisér. Svůj filmový debut Hastrman, který vzniká na motivy stejnojmenného románu Miloše...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.