Vědec by řekl, že Saddám přichází s námětem o manželském trojúhelníku, manželství bez lásky, znásilnění a smrti. Tyto motivy prostříhává rádoby hlubokomyslným mudrováním, lyrickými popisy krajiny i vlastní opuštěné duše. Cynik by zase řekl, že takzvaný „řezník bagdádský“ v tomto románu odhalil svoji odvrácenou, citlivou a lidsky nejistou tvář.
Kniha nemá komplikovaný děj: krásná vesnická dívka Zabíba (česky Rozinka) žije v nešťastném manželství s násilnickým mužem, avšak najde krátkodobé štěstí, když se seznámí s králem, který se cítí uprostřed svého dvora strašně sám. Zabíba a král si spolu dlouze rozprávějí, král jí vlastně vylévá své srdce a ona mu radí (například jak uspořádat parlament). Při jedné cestě od panovníka domů je však Zabíba znásilněna bandou spiklenců (násilníkem je sám manžel). Král ji chce pomstít, ale ukáže se, že čelí velkému spiknutí inspirovanému z ciziny. Později, v boji, Zabíba umírá...
I nesoustředěný čtenář se dovtípí, že jde o alegorii: Zabíba je vlastně irácký lid, odporný manžel jsou USA, Izrael a další škůdci. Král rovná se Saddám.
Svého času se šířily drby, že knížku si opatřila i CIA, aby nahlédla Saddámovi do hlavy. Pokud je to pravda, viděla toto: král (Saddám) je velmi nejistý muž, který neví, jak dál vládnout, bojí se zrady dvořanů, touží po lásce a má pocit, že ztrácí dotyk s poddanými. S gustem se Saddám chopil popisu orgiastické hry horních vrstev. Princip je jednoduchý. Po hostině se jdou ženy schovat do zahrady a muži je jdou hledat. Hádejte, co dělají, když je najdou... (Co na té představě autora tak přitahovalo, snadno vysvětlí každý psycholog).
Jinak je Husajnova kniha nudná. I na orientální poměry je víc než upovídaná, naopak, je přímo ukecaná. Z úst Zabíby vycházejí politologické úvahy jako např.: „...regulérní shromáždění, které samo moc vytváří, a ne takové, které je vytvářeno mocí, znamená přínos pro stát. Mělo by převzít vedení lidu a provést reformu toho, na co stačí jeho reformní síly.“ Saddám coby král zase konkuruje Plzákovi: „Chytrá žena ví, jak se svými ústy naložit. Používá je jako prostředku své moci, přitahuje jimi muže k sobě a využívá jeho slabosti... Někteří muži se spokojí s polibkem a objetím a zdrží se sexu, aby tak milence dali najevo, že při ní nestojí z náklonnosti k sexu, ale z čisté lásky...“
Diktátoři rádi věří, že mají klíče od všeho včetně umění. Hitler se považoval za výborného architekta, Stalin byl odborníkem na všechno a císař Nero odcházel z tohoto světa rovnou s výkřikem: „Jaký velký umělec ve mně umírá!“ Ve skutečnosti neuměli nic. Podobně je na tom Saddám Husajn, jeho knížka je špatná. Ne proto, že prohrál válku a vůbec byl odpornou postavou. Ta knížka je prostě špatně napsaná. Za pozornost stojí jen lehce prorocký konec. Když se rozšíří zpráva, že král zemřel, nechá to všechny v klidu a postava se prostě ztratí z děje. Podobně to bylo i se skutečným Saddámem. Zanechal po sobě jen hezký termín „matka všech bitev“, ale určitě ne knihu, která by aspirovala na titul „otec všech románů“.
