Když jsem v roce 1998 stavěl na Primě astrologickou předpověď na každý den, hledali jsme do role astrologa muže, který by oslovil především ženské publikum.
Natočili jsme pokusné snímky s několika mladými a začínajícími herci a jejich výkony se nám zdály vyrovnané. Nevěděli jsme, koho vybrat, a tak jsme pilotní snímky přinesli do ředitelny a předvedli je tam přítomným dámám.
Šla jedna ukázka za druhou, až najednou všechny ženy od sekretářky po generální ředitelku vylítly z křesel a skoro sborově vykřikly: "To je on!"
Nechápal jsem proč. Nebyl ani nejlepší, ba dokonce ani nejhezčí a o astrologii slyšel jen z rychlíku. Ale jak se ukázalo, opravdu u publika zabral.
Tokio Hotel je takové charizma násobené čtyřmi a zároveň úzce a intenzivně soustředěné na nejcitlivější, a tudíž i nejmanipulovatelnější cílovou skupinu, na dívky ve věku těsně předpubertálním a pubertálním.
Těm je třeba pro ně vymyšlený produkt prodat v podobě desek, triček, školních sešitů nebo penálů. Pracuje se při tom se stejnými principy, jaké platily u Šmoulů, želv Ninja, elektronických tamagoči a dalších sezonních dětských lákadel.
Pod intenzivním tlakem médií se vytvoří krátkodobé prostředí lavinové hysterie, v němž platí, že bez daného výrobku není možné a společensky únosné existovat.
Tlak je tak silný, že mu přes děti podlehnou i rodiče. Přece není možné, aby jejich dcerka stála stranou kolektivu, protože má nemoderní mobil nebo desku zázračných hochů jen vypálenou...
Metody prodeje jsou postaveny na empirických zkušenostech řady generací a dnes už jejich účinnost stojí a padá jen s velikostí základní investice.
Úspěch produktu pak přináší nekonečný spor mezi těmi, kdo tvrdí, "dobře jsme to vymysleli", a těmi, kdo se pyšní, "dobře jsme to prodali". Za rok nebo za dva skončí zbytky šílenství ve výprodejích. Už dávno letí nějaký nový nápad.
