Jak přečíst písně? Emocí a intelektem!

  • 1
Nabídnout hned čtyři písňové recitály byla od Pražského jara odvaha. Exkluzivní žánr spojující lidský hlas a klavír totiž u nás nikdy nikdo moc soustavně nepěstoval, a tudíž nemá ani náležitě vypěstované publikum.

To je rozdíl třeba od německé jazykové oblasti, kde se mu věnují celé generace zpěváků a specializovaných pianistů. Návštěvnost tomu odpovídala. Pouze recitál Magdaleny Kožené byl vyprodán.

Písně mají jednu výhodu nad většinou operních libret - vesměs kvalitní texty. "Přečíst" tuto literaturu intenzivně, a přitom neoperně a niterně žádá kombinaci citu a rozumu. Zní to obyčejně? Jen zdánlivě. Matthias Goerne, Magdalena Kožená, Michael Schade a June Andersonová přistoupili ke svým pražskojarním recitálům každý po svém.

Začíná to už výběrem repertoáru. Nejdůslednější a nejintimnější byl program německého barytonisty Goerneho. Sestával z jediného a jednolitého celku: Schubertova cyklu Spanilá mlynářka, který Goerne přednesl bez přestávky. Náročně a rafinovaně byl koncipován i večer Kožené - publikum dychtící spatřit mediální hvězdu (napřesrok bude debutovat v Metropolitní opeře) "spolklo" Mendelssohna-Bartholdyho, Petra Ebena, Clauda Debussyho, Dmitrije Šostakoviče, a dokonce Albana Berga. Německo-kanadský tenorista Schade zvolil v souladu se svým založením bezprostřednější program - trochu naivní, leč vděčné písňové pokusy Beethovena, rozevlátého Liszta anebo Ravelovy písně inspirované řeckým folklorem. Americká sopranistka Andersonová nabídla jakýsi koktejl z italského bel canta, dále Čajkovského, Rachmaninova a Rodriga, vmíchala i árii z Gounodovy opery Faust a Markétka - byť šlo formálně o Markétčinu píseň u kolovrátku.

Program je jedna věc, interpretace druhá. I tady bodoval zvláště Matthias Goerne. Žák legendárního Dietricha Fischera-Dieskaua, vyzbrojený suverénní technikou a mužným hlasem, dokáže přesně to, co z písní dělá osobní výpověď bez okatého gradování - dokonale vyvažuje emocionalitu a intelekt, každé slovo u něj má svou váhu. Za Goernem nijak nezaostala ani Kožená. V Šostakovičových jízlivých, skrytě protirežimních Satirách by bylo možno si představit ještě tvrdší a sžíravější ironii, ale i tak její přednes hýří bohatými, chytře promyšlenými nuancemi a schopností nepodbízivě navázat kontakt s publikem.

Michael Schade už tak přirozeně nepůsobil. Tento emocionálně založený, dobře vyškolený operní zpěvák vyniká hlavně na jevišti (v českých divadlech by byl bez konkurence). V písňovém repertoáru je jeho stylizace přece jen trochu teatrální, často vystavuje na odiv spíš tenorové výšky než literární podklad. A June Andersonová? Padesátiletá diva, elegantně si pohrávající s plédem, ani nepředstírala, že by chtěla něco analyzovat v textu, či ho aspoň zřetelně vyslovovat. Přesto v ní byla jakási důstojná opravdovost. Tam, kde mohla zpívat klidnou rozkvétající melodii, hlavně v úvodních písních italských autorů 17. a 18. století, zněl její kulatý a sytý hlas nádherně. Jakmile však bylo nutno přidat hybnost, pružnost, dynamické kontrasty, projevovala se zjevně postupující hlasová únava. Více se našla až v závěrečném Kurtu Weillovi. A možná mělo Pražské jaro požadovat větší porci americké hudby než nechat pěvkyni, aby před českým publikem imitovala ruštinu.

O pěvcích hodně napovědělo i jejich partnerství s klavíristy. V případě Erika Schneidera a Malcolma Martineaua, kteří doprovázeli Goerneho, respektive Koženou, se dá bez diskuse mluvit o samostatném hlasu, jenž vedl tvořivý dialog se zpěvákem. Graham Johnson si vedle extrovertního Schadeho občas "povídal" sám se sebou a Jeff Cohen byl Andersonové tím, čím se sluší být operní hvězdě - nenápadnou oporou v pozadí.

,