Výstava Autovize, probíhající do 25. března, představuje práce čtyř členů umělecké skupiny (Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála, Evžen Šimera), která o sobě v uplynulých šesti letech dala vědět přinejmenším vznětlivým způsobem.
Pozornost upoutaly především provokační kontroverzně pojaté aktivity, jež ironicky a s nadhledem reflektovaly půtky aktérů umělecké obce (přestěhování ateliéru Jiřího Davida z VŠUP zpět na AVU, Ber si to osobně), vztahy mezi heterosexuály a homosexuály (Už nejsme buzíci) i kultovní feministická témata (Markéta Vaňková).
Projekt Autovize není koncepčně celistvou výstavou - je zachycením spolupráce čtyř spolužáků AVU (ateliér Skrepla, Bielického a Davida), která se chýlí k závěru, neboť každý z nich nastupuje vlastní, samostatnou tvůrčí cestu.
Výslednou podobu výstavy ovlivnila reflexe a prolínání dobově a skupinově aktuálních témat současného umění: citace, parafráze, autenticita a meditace nad vlastní podstatou uměleckého díla (Skála, Šimera), akcentace osobního prožitku umělce a feministických motivů (Frešo), kritika zavedené praxe fungování uměleckého provozu (Brody), ale také charakteristické rysy prací jednotlivých autorů.
Jiří Skála na výstavě představuje video Harmony Corruption, demonstrující radikální destrukci samotného statutu obrazu. Hlavní a jediný aktér projekce, která svou délkou (50 min) a vizuální stylizací připomíná spíše než performance divadelní představení, dle Skálova scénáře opakovaně přemísťuje a opětně rámuje bílá prázdná plátna.
Emocionální působení akce, jejíž podstatou je "recyklace prázdnoty", dokreslují zvukové repetice: úvodní tóny skladeb od heavymetalové skupiny Napalm Death a "střelba" sponkovaček používaných v galeriích při instalacích.
Evžen Šimera vystavuje sérii fotografií, které jsou určitým barevným remakem známých snímků Markéty Othové. Autor se snažil o co nejpřesnější přefocení a zpětné dovysvětlení detailů původních černobílých snímků Othové, postrádajících informaci o barvách v daném prostředí, používal stejného fotografického vybavení a vybíral co nejpodobnější nebo i identické lokality.
Jako jediný z vystavujících dodržel původní "antifeministický" koncept Autovize, jenž byl založen na spolupráci s ženami umělkyněmi: každý člen skupiny si měl vybrat konkrétní dílo od dané umělkyně a pokusit se je rekonstruovat vlastním způsobem.
Název videa Ondřeje Brodyho Vylízání kurátorova zadku poskytuje návštěvníkům klíč k pochopení smyslu celé akce. Původní význam rčení používaného v přeneseném slova smyslu se vztahuje k situaci, kdy se umělci v podmínkách reálného uměleckého provozu někdy cítí frustrováni, protože jejich kreativní potenciál je využíván jen k "zvýšení slávy kurátora".
Brodyho video zachycuje převod původního rčení do "fyzické živé akce", která obrací takto protikladně chápané role kurátorů a umělců naruby.
Výraz v tváři šokovaného kurátora, který se stal nedobrovolnou hvězdou pořadu, a jeho po akci napsaný dopis, kde se nevěřícně ptá "Stalo se to vůbec?", svědčí o tom, že - ačkoli původně žádal od umělců drsnější performanci - takto si ji nepředstavoval.
Textové tabule Viktora Freša jsou nečekaně upřímnou a otevřenou výpovědí autora o stavu jeho duše a svým "lidským rozměrem" sympaticky kontrastují s obvyklými zamlženými a nejasnými pseudointelektuálními literárními proklamacemi, s nimiž se lze často setkat na výstavách aktuálního umění.
Frešovy rukou psané texty nejsou pouhým analyticky pojatým autoportrétem (toto téma autor rozvíjí také v klasickém médiu závěsného obrazu), neboť zároveň plní funkci specifické arteterapie - pro samotného umělce i pro druhé.
