Jak končívají přísahy Nikdy se nevdám!

17. května 2003

Traduje se, že Slovensku chybějí draví producenti a režiséři, zato má schopné herce a scenáristky. Nevěrné hry, svěží příběh o únavě i obnově lásky, jako by to stvrdil úředně. Scénář Tiny Diosi je ukázkou schopnosti, jak ze záměrné banality učinit svěží originál.

Peter Bebjak a Ady Hajdu, tichý blondýn a společenský brunet, přesně splňují představu „manžel versus milenec“, navíc kromě spolehlivého herectví šíří naději, že opravdoví muži ještě žijí. O daru Jany Hubinské v roli sousedky ústředního páru, nositelky Českého lva za Děvčátko, se již dobře ví.

Z Česka jsou hlavní producent, režisérka Michaela Pavlátová, která z animované říše do hrané přestoupila bez zaváhání, či Zuzana Stivínová v hlavní ženské roli - zářný příklad, kterak těkající a hledající se osůbku dokáže ztvárnit vyzrálá, vnitřně zkázněná osobnost.

Jak jim to ladí dohromady? Příjemně, až zamrzí, že film tak přirozeně nadnárodní a řemeslně vyrovnaný nemá dravější ambice. Pro televizi bude vynalézavé kamery Martina Štrby škoda, v kině mohou Nevěrné hry působit skromně jako ta panenka čekající v koutě.

Tichý kolovrátek zaříkadla „Nikdy, nikdy, nikdy se nevdám!“, jenž tepe při hrdinčině cestě vlakem do rytmu pražců, jako by se obloukem navrátil v důvtipné a možná vůbec nejsilnější postavě, v uzavřené holčičce, jež přihlíží milostným válkám dospělých a svou tajnou dětskou lásku k sousedu alias Bebjakovi svěří pouze svým zápiskům.

V tomto motivu našly Nevěrné hry čistou paralelu s osudem hlavní hrdinky - vždyť víme, že přísahy „Nikdy se nevdám“ končívají právě jen v dívčích deníčcích. Ale také odtud plyne křehký humor i úporná opravdovost věku, v němž se školačky derou do třináctých komnat dříve narozených. Ač navenek budí chápající smích, právě tohle děvčátko zažívá nejvíce bolesti. Copak dospělí, ti se pod duchnou svých ložnicových tajností vždy nějak dohodnou.

Servisní článek k filmu najdete ZDE

I když v Nevěrných hrách s dohodou zrovna nespěchají. Ona si chce povídat, neboť coby klavíristka nemá na slovensko-maďarské vsi práci, On má střídavě tvůrčí pnutí nebo krizi, když se musí živit psaním hudby pro rakouské supermarkety. Běžný obraz únavy vztahu, jehož aktéři se příliš zabývají sami sebou, překvapí náladou i nápady, jež dokáže ze všedních situací kolem nákupů a nádobí, malých rozbrojů a tichých jedovatostí vytěžit.

Zprvu se rozložení sil zdá příliš zřejmé - On je sobec s typicky mužskými argumenty „já na rozdíl od tebe pracuji“, Ona bytost trpící a zanedbávaná. Jenže postupně se sympatie přelévají, stejně jako letní zahrada dýchá jednou idylou, ale podruhé časem stojatým až k zbláznění. Těžko se však prosadí film, jehož kouzlo spočívá v jeho nenápadnosti, kde je cesta do Prahy dobrodružstvím zvíci letu na Měsíc a kde se vlastně nic nestane - jen pár lidí musí projít stejnými chybami jako Adam a Eva, znovu a znovu.